Kytara

Anotace: kytara

Je to už víc jak třicet let, kdy v branické hospodě jménem Žumpa, jednou takhle navečer, popíjel jsem, tehdy výborné, branické kvasnicové pivo a čekal na své kamarády.
Přišel ke mně jistý člověk, mně nikoliv neznámý muzikant. Zda si může přisednout, vypít pivko a že zas půjde. Řekl jsem mu, že to není problém. Sedl si a pil a po chvilce se mě zeptal, jestli jsem už někdy slyšel brečet, plakat a sténat kytaru. Zavrtěl jsem tázavě hlavou a on mi řekl:

,,Dneska ráno jsem se strašně ožral a zhulil se... a dostal děsnej ámok. A svoji milovanou kytaru jsem vyhodil z okna. Tady, kousek odtud, u Jezerky... Když ta kytara dopadla na zem, slyšel jem, jak brečí, jak pláče a také naříká a sténá.. bylo to hrozný, hrozný..! A tak já vyběhl ven a posbíral ji a doteď se jí omlouvám a líbám ji..."

Ten člověk, ten muzikant, už nežije, protože ho zavraždila partička naprosto neužitečných idiotů.

I já mám kytaru. Moc na ní neumím a ona také není dokonalá, víme to o sobě a dost nás toto spojuje. Někdy večer si na ni zahraju, ona si to ode mě nechává líbit a já, naoplátku zas, toleruji její falešné déčko... a dbám na její pohodlí.. má extra měkký futrál.

Dneska mi ta kytara upadla. Neožral jsem se předtím, ani nezhulil.
Zahrál jsem si na ní - a s ní, a náhle přišla na mě, veskrze lidská potřeba, kamsi odběhnouti. A já, tu kytaru mou milovanou, jen tak opřel do kouta a ona najednou  upadla, ano, upadla a já uslyšel jak pláče. Jak brečí a naříká... sténá... Upadla tím nejhorším způsobem, jakým jen upadnout mohla, asi jako když pán tvorstva upadne na ksicht.

I posbíral jsem ji, a omlouval se jí a líbal ji a ona mi nejspíš odpustila, neb všechny akordy nadále ladí, kromě mnou tolerovaného déčka...

Odpustila mi asi, aniž by zkřivila svůj krk a mě tím připravila o jisté požitky a chvíle s ní strávené...
Odpustila mi, protože není člověk.
Mrzí mě, že už nežije ten muzikant, co ho zavraždila partička zbytečných, neužitečných idiotů, už mu nikdy neřeknu, že jsem také slyšel brečet, plakat, naříkat a sténat kytaru. A že to bylo vskutku hrozné.

Ten člověk, ten muzikant a výtečný kytarista, co si ke mně tehdy, před více než třiceti lety, přisedl, jmenoval se František Sahula.