Bez názvu

Vážené publikum,
opona se zvedá,

ptáte-li se, co se stane,
musím nejdříve odpověděti,
že stalo se mnohé,
avšak nikoli to,
co bylo plánované.

Stalo se, že tento student,
jenž měl v hlavě
více barev než číslic,
více tužeb než vzorců,
byl božskou ironií povýšen…
v kantora.

Stalo se, že z abecedy,
kterou sotva znal,
poskládal nikoliv báseň,
avšak rozvrh hodin;
a místo poezie v sešitu,
nyní nachází úlohy o trojúhelníku.

Stalo se, že mu byla svěřena třída,
aniž by třídil, co je malé – a co velké;
a stalo se, že se stal třídním,
ačkoli nikdy netoužil býti třízen.

Ba dokonce, teď a stále o mne,
učím matematiku, aniž bych jí věřil,
informatiku, aniž bych jí rozuměl,
a pracovní činnosti, aniž bych je považoval za práci.

Vždy jsem miloval slova
a stále miluji… nikdy nepřestanu,
i přestože to jsou jen znaky,
vášnivý lingvista,
špatný matematik
a o to horší učitel.

Nuže,
není-li to komedie, pak je to tragédie,
a není-li to tragédie, pak je to české školství.

Přesto nezoufám, neb jsem poznal,
že děti – ony ratolesti – jsou mistry trpělivosti.

Učím je, a ony učí mne,
že číslo se dá zapsat křídou,
ale smích jen křikem.

Co se stalo tedy?
Stalo se, že jsem se stal zkušeností;
stalo se, že jsem se stal učitelem bez diskuse,
a třídním s diskusí,
jež nikdy neskončí.

A co se stane?
Ó, mé publikum – svědci této komedie,
stane se, že zítra znovu vkročím
do téže arény,
kde křída jest mečem,
houba štítem,
a dětský dotaz ránou smrtelnou.

Tak začněme – pomalu,
představení začíná,
ačkoli nevím, jestli se někdo dívá,
leč vím, že hráti musím.

S úctou i smíchem,
oddaný služebník,
jenž zůstává kantorem,
dokud nezvítězí nad sebou samým.

Ostrava 2025