POMÁHAT A CHRÁNIT

Anotace: Chtěl jsem tu zavěsit starší fejeton a vklínil se mi před něj ještě jeden nový. Tak se omlouvám, někdy si ty prsty na klávesnici dělají, co samy uznají za vhodné, a nedokážu jim v tom zabránit... Akorát mu nedaly název, tak mu ho natruc nedám ani já.

Ten původní (viz niže) fejeton je už trošku staršího data a pojednává o zdánlivé prkotině. Ale, když se tak zamyslím nad tím, jaké „prkotiny“ mě potkaly jen v poslední době, říkám si, jestli je to skutečně občan, kdo je u nás suverénem.

Tak třeba Vodafone. Když jsem chtěl přejít za výrazně lepší nabídkou k Telefónice, nabídl mi podobné podmínky a navrhl smlouvu. Vyjednáváním o ní a protahováním doby schvalování smlouvy, aby ji nakonec zamítl, docílil toho, že zbytečně vysoký tarif platím další dva měsíce. Dohodl jsem se tedy opět s Telefónicou, načež Vodafone prokazatelnými obstrukcemi posunul převod čísel tak, abych spadl do nového účtovacího období ještě dva dny a požaduje za ně celý měsíční paušál. Má to takový nadnárodní gigant zapotřebí? Asi ano – každá korunka se hodí, zvlášť když nás jsou takových zřejmě tisíce. A Vodafone si evidentně připadá jako pán na hřišti, který si sám stanovuje pravidla, jak se mu to hodí – občan, pardon klient, je jen lovná zvěř, kterou je třeba co nejvíc oškubat.

Nebo ČSOB. Před plánovaným víkendovým nákupem jsem v pátek zjistil, že mi na mém účtu stále blokuje peníze za výběr z bankomatu, které si strhla již v pondělí. Maličkost, řekl jsem si a zavolal jsem na Helpdesk. Z maličkosti se ale stalo drama s otevřeným koncem. Ani po konzultacích s kolegy nebyla paní či slečna na drátě schopna zjistit, proč mi jsou mé peníze bankou neoprávněně zadržovány a dokonce mě krmila nepravdivými informacemi o důvodu blokace. Když jsem se nedal, slíbila, že prověří víc a zavolá. Víc už se neozvala – jen se mě vlastně zbavila. Opět jsem se nedal a po několika hodinách volám znovu. Vzala to jiná slečna, kupodivu však obeznámená s věcí, a poměrně strohým způsobem odmítla cokoliv udělat a poslala mě řešit mou záležitost na pobočku. Když jsem se opět nenechal odbýt, opakovala stále jako kolovrátek svůj návrh s pobočkou, pouze její hlas byl čím dál arogantnější, můj už samozřejmě taky nebyl nijak líbezný. Pointa? Pobočka už v době našeho hovoru měla zavřeno (od 15:00 hod.), což na rozdíl ode mne slečna musela vědět, takže mi tam už telefon nikdo nevzal. Výsledek – víkendový nákup musím odložit, protože ČSOB se ultimativně rozhodla, že o mých vlastních penězích bude rozhodovat ona, nikoliv já.

A abych to trošku zglobalizoval, připomenu jen nedávný odtah mého vozu městskou policií v Bratislavě za to, že jsem nedodržel při parkování pětimetrový odstup od přechodu. Podle vyhlášky vše v pořádku – měří se však dvojím metrem. Cizincům se v takových případech odtahuje, místním ne, jak jsme mohli vidět všude cestou na odtahové parkoviště. Zřejmě by si to místní nenechali líbit. Cizinec odtah i pokutu bez velkého reptání zaplatí – no přece neodjede z Bratislavy vlakem, že? A odtahovka má skvělý byznys, o svůj zisk se možná ráda s někým i podělí, no ne?

Sice máme svobodu a demokracii, ale opravdu stačí jít jednou za čas zvolit některého ze zástupců mafiánských klanů (určitě je to obsahově přesnější označení než „parlamentní strana“) do těch či oněch zastupitelstev? Nezačíná se nám tady nenápadně rozlézat trošku jiná totalita – na jedné straně zkorumpované mafiánské klany a na druhé nikým nekontrolované korporace, které vědí, že pravidla hry diktují ony, nikoliv parlamenty, které se přece dají tak snadno koupit? Pardon opravuji – prolobovat.

Jako občan mám dvě možnosti. Pokud jde o Vodafone, snahu o neoprávněné obohacení mu neulehčím a fakturu účtovanou za jednactřicet dnů místo dvou mu nezaplatím. A uvidíme, co bude dál. Kartu ČSOB přestanu používat a pořídím si kreditku od penzijního fondu a ještě na tom drobně vydělám. A starost o reputaci, kterou jim kazí místní městská policie, musím přenechat Bratislavanům, určitě na to časem přijdou, jak by se dal třeba vylepšit turistický ruch. I když já nedám jinak na Bratislavany a všechny Slováky vůbec dopustit, jsou milí a přívětiví a cestu do jejich hlavního města na Dunaji mohu každému jen doporučit. Raději ale možná vlakem.

A pokud jde o tu druhou možnost, zkráceně ji nazvu „jak se zbavit mafií“, i tady vidím cestu – v přímé demokracii. Jako Žižkovan mohu hrdě prohlásit, že jsme ostatním ukázali, že to jde – máme v Senátu neohroženého pana Michálka, který už jednomu klanu coby státní úředník dal co proto. Prokázal tehdy nevídanou odvahu, která mu snad vydrží i v nové roli. Vím, že jako téměř osamělý vlk zatím v Senátu moc nezmůže, ale třeba se ten žižkovský příklad ujme postupně i jinde. A kde je psáno, že bychom neměli chtít přímé volby i do Poslanecké sněmovny?

Omlouvám se, ale teď už tu mám v jednom vlastně fejetony dva. Snad to není proti literským pravidlům – nechám tu tedy i původně zamýšlený, ke kterému měl být ten, co jsem právě dopsal, jen jakýmsi úvodem:

Pomáhat a chránit