Brebentění o módě

Anotace: Důkaz, že v přírodě shodně jak ve světě člověčím povýšenost předchází pád…

 

Byl líný, obyčejný všední den. Přesněji, den obyčejný byl, ale líný jsem byl já.

Otočil jsem o dílek kolečkem radiátoru, a když se ani po chvilce mým tělem nerozlilo teplo, navlékl jsem si ještě jednu flanelovou košili, mikinu a nabral na sebe další oděvní slupky. I utvrdil se v představě, že se to chce hýbat. Tudíž se projdu. Nalil jsem si při rozcvičování něco na prohřátí svalů a vysoukal se na zápraží.

Okamžitě na mne kýchl podzim, neboť léto si již dávno sbalilo fidlátka a to babí si sebralo svých pět švestek a taky odtáhlo.

Rozhlédl jsem se a nijak nepotěšil. Zahradu a kolem ní by chtělo uklidit. Hlavně se zbavit popínavého psího vína. Přestalo se pyšnit tisícerými nuancemi zelené. Od pistáciové, limetkově zelené, přes apple green do brčálové nebo jiskrného zbarvení peprmintky. Lupeny se odzelenily; jakýsi sprejer pod pláštěm tmy, je přestříkává do dukátova. Přimázne lososovou, tam mrkvovou, onde pálenou cihlovou, jinde rumělku.

Jdu psí víno omrknout zblízka. Pokukuji při tom do oken stavení, za nimiž tuším, že sousedky pečou perníčky a sousedé s vysavačem šukají po světnici. Není s kým pokecat. Komupak si postěžovat. Všichni jsou jak trpaslíci Zalezlíci.

Mám zavést řeč se psím vínem? Vím, je nezvyklé klábosit s přísavníkem. Povětšinou se těch, co se na nás přisají a chcou týt, rychle zbavujeme. Mažeme je z mobilu. Odháníme, jak se vytrubovalo a vyřvávalo z hradních cimbuří: „Dále od hradu dále.“

Rozhodl jsem se proto, nepouštět si loubinec moc k tělu. Spíše jenom tak pozorovat a naslouchat, co špitá.

Zbývajících pár kroků jsem bral po špičkách a přikazuji si nesmrkat. Nepopotahovat. Nekašlat. Sundat kulicha a nastražit uši. Šmíroval jsem, cožpak si loubinec pětilistý šeptá. Brebentil o módě. Rozebíral, jakéže barvy v letošním podzimu frčí. Komu to sluší, na mou duši, na psí uši.

„Koukni na ten lupen nalevo. Úděsný model. Navlíkl se do mandarinkový a dobarvil snad dužinou z červeného grepu,“ nadhodil lupen, co se ošíval. Bodejť ne. Zapletl se se stálezelenými tújemi a nyní to od nich ostře schytává.

„Co bys chtěl? Puberťák,“ nepodivil se další, jsa přisátý na jedné z pomálu natřených planěk. A byl na to patřičně hrdý, poněvadž jiné lupeny loubince se musely spokojit s neohlazeným a neupraveným ložem plným třísek.

„Ale tamhle tomu lupenu to sluší. Ta dýňová,“ nechal se unést jiný dlaňovitě dělený list.

„Co je na tom. Odstín okoukal ze záhonu,“ nevzrušoval se lupen, co na sobě měl pláštěnku zbarvení oxidu železitého.

„Helejme se, listy na straně od západu Slunce zatím nic moc,“ přidal k tomu.

„Však se vybarví…“ nebyl z toho nijak hin lupen ze střední řady plotu.

„Asi jo. Některé už začínají být granátové.“

„Aby nevybuchly,“ varoval list ze spodní podélné šprušle. Viděl odtud na cestu a sem vítr často zavál útržky novin, takže znal, copak se kde děje.

„A mě si nevšímáte?“ přihlásil se velkopansky rubínový list až ze samého vrcholu brlení. Trůnil si tu a vyjímal skoro jak drahý kámen na carské koruně.

„Já jsem tady přece nejvyšší.“

„Bejt tebou, nenaparoval bych se,“ okřikly vejtahu pestrobarevné lupeny psího vína.

„Pche,“ ušklíbl se trulant.

Znenáhlu počalo fičet. Začala mi být zima jako v psírně. Na stříbrné vlasy vlastního podzimu jsem si kvapem narval kulicha. Zvedl límec. Vyrážím domů loknout si znovu pálenky na zahřátí.

Ještě se krátce ohlížím. Rudý nadutec je fuč.