Slonice v porcelánu

Anotace: Není nešikovější člověk než jsem já. Mé zážitky mluví za vše..

"Gábino, když už jsi dokončila práci, můžeš pro mě něco udělat?" otázala se mě třídní učitelka a já poslušně vyskočila. Jsem pověstná tím, že ráda pomůžu, takže si učitelé zvykli, že jsem vždycky k ruce. Bohužel, někdy pro mě moc náročné úkoly nezvládám zrovna obratně.

"Zajdi do kabinetu a na mém stole bude blok v umělých deskách. Určitě ho najdeš, nedá se přehlédnout" řekla a do ruky mi vložila objemné klíče.

To, co se podle jiných nedá přehlédnout, je pro mě ukryto v neznámých hlubinách kabinetu českého jazyka. Zoufale jsem stála uprostřed místnosti a rozhlížela se všude kolem. Mojí pozornost najednou upoutala hromádka sešitů a sešítků. Umělé desky! Nadšeně jsem se vrhla k hromádce, ale moje nadšení bylo příliš neohrabané a všechny zápisníky se rozsypaly, bohužel z několika vylétly i papíry. Začala jsem si nadávat, ale nezbylo mi nic jiného, než zakleknout a pustit se do sbírání. Obsahy bloků mě nezajímaly, ale hromádka papírů povalující se pod psacím stolem byla velmi lákavá. "Ročníkové opakování z ČJ, osmý ročník" stálo v záhlaví. Neodolala jsem a jeden papír sebrala, složila a dala do zadní kapsy džín. No, co, poslouží jako malá nápověda a aspoň jednou je má nešikovnost k něčemu dobrá.. pomyslela jsem si, ale stejně mě u srdce bodlo svědomí.

Bloky byly opět narovnané na psacím stole a já se po deseti minutách vrátila do třídy. Vymluvila jsem se na to, že mi bylo špatně a musela jsem si odskočit na toaletu. Důvěřivá učitelka chápavě přikývla a ptala se, jestli nechci jít domů.

Test z češtiny jsem zvládla, aby taky ne. Ale to, co mě trápí je ta moje nešikovnost. Není den, abych se něčím nepolila, něco nerozbila, nějak se neztrapnila. Jsem prostě neohrabaná. Vůbec mě nepouštějte k počítači, protože když jsem měla tátovi přetáhnout fotky z foťáku na CD, všechny jsem omylem smazala. Bylo jich 280 a táta je pořídil v Barceloně. Nejhorší na tom je to, že je chtěl vidět celý regionální tým jedné banky, čítající čtyřicet lidí.
A to ani nemluvím o mém trapasu v bance, když jsem vyhlásila poplach a do tátovi kanceláře napochodovalo třicet ozbrojených policistů, nebo když jsem ředitelce naší školy rozbila oblíbenou vázu.. strašné vzpomínky. Ale aspoň svými zážitky pobavím pokaždé kamarádky..