Řezník

Anotace: Fejeton o době dávno minulé.

Psala se léta sedmdesátá. Mezi nejváženější profese patřil řezník.
Řeznik byl člověk, do jehož přízně se snažil každý vetřít. Maso sice nebylo příliš drahé, ale ono nebylo. Sehnat se dalo nanejvýš kus potrhaného roštěnce, nebo tlustý bůček. O svíčkové, nebo dokonce telecím si mohl člověk nechat jen zdát.
A přece bylo pár vyvolených pro které se tento vzácný sortiment vždy našel.
Mezi vyvolené patřili např. pan doktor, vedoucí jiných obchodů s nedostatkovým zbožím, automechanici, úředníci, kteří mohli přednostně vyřídit různé záležitosti apod. Do tohoto seznamu jsem se nemohl v žádném případě zařadit.
Lámal jsem si hlavu tím jak to udělat, abych jejich výhod mohl užívat také, když mne osvítil geniální nápad.
Jako všechny geniální nápady byl i tento velice jednoduchý. Vsadil jsem vše na přesvědčení, že všichni ženatí muži mají stejnou zkušenost.
Vešel jsem do obchodu a řekl jsem "Dejte mi prosím nějaký pěkný kousek ať nejsem doma hubovaný. Já mám zlou ženu, ona by se zlobila, kdybych přinesl horší." Tato průpovídka působila neuvěřitelným způsobem.
I ti nejdrsnější chlapi, kteří dokázali zabít vola pěstí pojednou změkli. V očích jim zableskla jiskřička porozumění a v rukou se jim objevily ty nejpěknější kusy masa jaké si jen mohl člověk přát. Musím ale říci, že tato metoda většinou uspěla i u prodavaček. Tam jsem ale musel nasadit zkroušený výraz, aby se jim mne zželelo. A tak jsem se zařadil mezi vyvolené a dobře se mi žilo.
Až jednou, zákonitě totiž muselo dojít k situaci, kterou popisuje pořekadlo o džbánku, kterému se "ucho utrhne". Tehdy jsem šel do řeznictví, které bylo nedaleko, ale kam jsem většinou nechodil. Za pultem stála korpulentní žena a já nasadil osvědčený výraz a začal jsem : "Dejte mi prosím nějaký pěkný kousek masa ať nejsem doma hubovaný. Já mám doma zlou ženu."
K mému úžasu se prodavačka celá rozzářila : "Ale já vaší paní dobře znám. Vy jste pan Noháček" sdělovala mi nadšeně. Polil mne studený pot. Bylo mi jasné, že jsem ztracený. Ta baba to ženě určitě vyžvaní. Vyžvanila. Jak jsem později zjistil, jmenovala se Pytlíková. Co jiného jsem také mohl čekat od ženský s takovým jménem.
Marné bylo moje tvrzení, že jsem takto konal jen s ohledem na blaho rodiny. Od té doby se u nás objevoval zase jen potrhaný roštěnec a panenská svíčková, nebo telecí se staly jen krásnou vzpomínkou na doby dávno minulé.