Když je Čech na cestách

Anotace: Ta naše povaha česká ... Když je Čech na cestách,

Je spokojený, má se dobře a chce si domů přivézt nějaký suvenýr. Ostatně, jako každý člověk, chce mít památku na každé místo, které navštívil. Rád doma vzpomíná na hrady, zámky, jeskyně, hotely. Ano, milý čtenáři, i hotely. Český člověk je tvor zvědavý a hlavně chudý jak kostelní myš, všeho má málo. Když je na dovolené v hotelu nebo na obědě v restauraci, najednou si uvědomí, jak málo má doma lžiček, že se mu roztrhaly bačkory, jak hrozně je v Čechách drahý cukr, že ty jejich nože jsou lepší než ty naše, apod.

Ano, Česká země – chudá země, všeho máme nedostatek, všechno je předražené. Když přijedeme do zahraničí, v každém koutě světa visí české nápisy „Zákaz odnášení příborů“. Dobrou pověst rozhodně v cizině nemáme, ale proč? Co přimělo Čecha k tomu, odvést si domů všechno, co může, ač to vůbec nepotřebuje? Může to být sběratelskou povahou nebo tím, že byl do posledních let uzavřený před západem, ale pokud mají takovéhle nápisy i v Chorvatsku…

Odpověď najdeme možná v přísloví „Sousedovic jablka jsou nejsladší“: Cukr bílý krystal 5g je všude stejný, ale pokud je jednou z restaurace z Ostravy, jednou z Brna, jindy z Pardubic nebo třeba z Ústí, má jiné logo a stojí za to, si jej vzít. Alespoň podle takzvaných „Sběratelů“. Jenže takový sběratel je taky jenom člověk, snaží se ušetřit kde může a je mu prakticky jedno, odkud daný exemplář je. Hlavně, že je zadarmo.