Štěstí

Anotace: Jak málo stačí k lidské radosti:)

... muška jenom zlatá!
A ještě že je much všude plno. I když ne zlatých. A jakou mám radost, když aspoň jednu z hejna pošlu ke všem čertům TV magazínem. I to si beru jako bod na pomyslném žebříčku štěstí. Zahladila jsem tu bestii ksichtem Nicole Kidman a už mi v noci nebude broukat kolem ucha. Ta moucha samozřejmě:)
Štěstí je pomíjivé a říká se, že nikdo nemůže být dokonale šťastný. A není to nakonec dobře? Bylo by nudné, mít štěstí pokaždé na dosah bez jakékoli námahy. Štěstí se vodí za ručičku s radostí a já mám vždycky radost, když se mi podaří fikaně ošulit počítač ve výpočetce, protože jsem zkrátka měla štěstí, že mi to našeptal všemi mastmi mazaný skřítek, co mě občas vede nesprávnými způsoby k správným účelům. Štěstí, že mě škodolibý profesor nenachytal a snad mě ani nenachytá pomocí proradných netisknutelných znaků.
Dnes jsem měla štěstí, že byly k obědu neškodné halušky se zelím a žádný mámin (otřesný) kuchařský experiment a díky bohu ani žádná nemastná neslaná polévka.
Včera se mi poštěstilo stihnout první autobus ze školy, tudíž jsem se nemusela zakořeňovat na zastávce.
No, ale o čtvrtku se nevyjadřuju, štístko, ta mrcha, přelétlo k někomu jinému a mě nezbylo nic jiného, než totálně zeslonit moji oblíbenou literaturu. Sakra sakra.
Zatím už mám šestnáct let, dva měsíce a třináct dní trvalé štěstí, že vůbec žiju a přežívám bez větších a neřešitelných komplikací, i když na druhou stranu, celý ten život je vlastně jedna velká a neřešitelná komplikace. Někteří lidi mají štěstí ve mně, mají štěstí, že žiju, jinak by tady byli úplně sami (možná) a někteří by měli více štěstí, kdyby měl někdo to štěstí mě poslat do nebíčka (nebo do peklíčka? ...). Buď jak buď, ten, kdo je šťastný, může být klidně chudák bez halíře a fyzicky jakkoli nepřitažlivý ale jeho pozitivní myšlení bude tryskat na povrch, čím k sobě přitáhne správné lidi, tím pádem se vynulují přívlastky "chudák" a "šereda", protože šťastný člověk tyhle označení vůbec nepotřebuje ...
Já jsem šťastná za to, že mám svou hrstku věrných přátel, i když mám někdy o jejich věrnosti pochybnosti, že mám co jíst (a co číst!), že vidím aspoň na jedno oko a dýchám oběma nosními dírkami, případně ústy, když mám rýmu. Jsem šťastná, že znám lidi, kteří mnou pohrdají nebo mě nenávidí, protože vidím, že mě každý nezbožňuje a to mě chrání před arogancí, ke které bych jinak měla blízko. Nezoufám si, když mě bolí hlava, pořezaný prst nebo když na mě přijdou pravidelné (ehm...) měsíční bolesti, protože každá fyzická bolest znamená, že žiju, a v tom posledním případě taky to, že jsem FAKTICKY ŽENA (hurááá!)!:)
O mou životně důležitou kapičku štěstí mě za žádných okolností nemůžou připravit vyhlídky na propadnutí z matiky, protože i kdybych nakrásně propadla, pořád je tady skutečnost, že všude se najde někdo tupejší než já. Bohužel, i inteligentnější:)
Špatná nálada mě sice dokáže stáhnout až na samotné dno, ale z toho mě snadno a rychle vyseká někdo z přátel. Aspoň zatím.
Jediné, co denně otřásá mým optimismem je zpropadené ranní vstávání, ale to není nic, co by nedokázal vyléčit rohlík s rozteklým sýrem a kokosový čaj. Nebo dobrá hudba.
Není nakonec krásné radovat je z úplných kapiček štěstí, které občas někteří přehlíží jako něco byzvýznamného?