O štěstí a bohatství

Anotace: Poslední dobou stále víc v okolí slyším názor, jaký jsem snob. Docela dost by mě zajímalo, podle čeho tak někdo může soudit. Podle oblečení? Podle rasy psa? Podle chůze? Nebo podle toho, v jakém domě se zahradou žiju?

Poslední dobou stále víc v okolí slyším názor, jaký jsem snob.
Docela dost by mě zajímalo, podle čeho tak někdo může soudit.
Podle oblečení?
Podle rasy psa?
Podle chůze?
Nebo podle toho, v jakém domě se zahradou žiju?
Korunu tomu jednou nasadila sousedka, když se mě přímo zeptala, nebo spíš konstatovala, že jsme asi hodně bohatí.
Přesně si pamatuji, co jsem tenkrát odpověděla: „Já bohatá nejsem, to možná rodiče…“
Sousedka si poklepala na čelo a vrátila se zase k okopávání záhonku.
Teď, po pár letech, si říkám, jestli to, co jsem tenkrát řekla, platí i dnes.
Občas mi v hlavě vrtá červík a našeptává mi otázku, v čem vlastně to bohatství vězí.

Pokud v penězích, mám se po svých výdělcích tedy celkem dobře, pokud v zážitcích, mám se ještě lépe.
Nikdy jsem se s penězi rodičů pořádně neztotožnila a i jako právoplatná dcera používám zájmena „jejich“ a „moje“.
Když jsem si ještě sama nevydělávala, byla jsem dosti velký šetřílek a svoje kapesné jsem si zásadně ukládala s papírkem, kde bylo napsáno „nesahat“. Nebylo to varování pro žádného člena rodiny, bylo to pro mě, abych si uvědomila, že tohle jsou peníze na potom. A přísahala jsem si, že na ně šáhnu, až to budu fakt potřebovat. A prakticky z mého naspořeného kapesného mám polovinu zařízení v pokoji. Takto jsem brala svoje bohatství, že jsem si ty věci koupila ze svých vlastních peněz.

A potom jsem dostala možnost si samostatně vydělávat a protože jsem byla už zase o nějaký ten rok rozumnější, začala jsem si 3 částky ukládat na účet. Kamarád mě tenkrát nazval škrťou a nechápal, proč to dělám.
Nevadilo mi to, prostě jsem potřebovala mít pocit, že až jednou budu mít rodinu, budu připravena i finančně. Teď jsem za své tehdejší rozhodnutí moc ráda.

Nedělám si starosti, co bude, i když jsem změnila rozhodnutí, jak s penízkama naložím.
Moje rozhodnutí je, že až jednou půjdou moji rodiče do důchodu, udělám z nich pidimalé rentiéry, abych měla pocit, že jsem se jim „vyplatila“…

Ale já nikdy peníze za hlavní nebrala, i když to tak možná nevypadá, já prostě a jednoduše žiju tak, jak mi rodiče nakázali, mám se snad odstěhovat do nějakého bytu, který by mi bohatě stačil?
Nemůžu za dům se zahradou, bazénem a jiným příslušenstvím. Tohle je sporné. Kolikrát jsem byla poučena, že mám být ráda. Ale já ráda nejsem, má být mým luxusem vězení, když to tak cítím?
Proto nařčení, že jsem rozmazlená tím, co mi rodiče dopřávají, na mě působí jako pěkně silná facka. Já jsem se o to přece neprosila. A čím jsem starší, tím víc je pro mě tohle téma citlivé místo.

Nestojím o bohatství, stojím o štěstí.

Procházela jsem dnes kolem krásné vilky s udržovanou velkou zahradou a asi jako každý jsem se u ní trošku zasnila.
Ano, uznávám, byl a asi i je to můj sen. Žít v klidu na nějakém krásném místě a koho by vlastně nebyl. Jen si to každý představujeme po svém.
A já vždycky měla sen prosluněný láskou a dětským smíchem. A taky jsem si vždycky za ním šla.
A popravdě, ani mě vlastně nikdy nenapadlo, že by to mělo souviset s platem manžela.

To mi až onehdy přítel nasadil do hlavy. Kdyby mi to tam nedal, ani si to vlastně neuvědomím. Leč dnes, kdy ten dětský smích s tím platem souvisí, jsem se trošinku zděsila. Já sama luxus nechci, chci normální život, ale tak nějak v podvědomí mám, že dětem všechno nejlepší. Což samozřejmě nemyslím doslova „všechno“, ale kolikrát kolem mě projela věta: „Dítě si momentálně dovolit nemůžeme…“
Jako budoucí matce ve mně začal zvonit poplašný zvoneček, tudíž zase hrabu peníze a přiškrtím přinejhorším rodičům rentu.

Ale zase na druhou stranu pochybuju, že nastane taková extrémní situace, kdybych byla s rodinou absolutně na mizině, že bychom u toho spláceli dluhy mafii a dělali si další u přátel. Ale člověk nikdy neví, co budoucnost přinese.
Kdyby náhodou taková situace nastala, vstoupím do politiky.
Navrhnu novou stranu, kde budu přijímat všechny sexisty a podobné mně případy a bude vymalováno. Manžel pěkně pofrčí na otcovskou mateřskou a bude. Ale je tady teda otázka, zda ho k tomu dokopu.

Když to tak shrnu, já prostě nechci žít v nějakém prezidentském apartmá s prezidentem.
Chci žít v normálním bytě s normálním chlapem, s normálním platem, normálními dětmi, jen já budu to letadlo…