poslední zvonění

Anotace: o tomjak rádi a neradi opouštíme školu když se naše studium nenávratně blíží ke svému konci

Tak je to tady. Konečně poslední přestávka a pak poslední hodina, krátké potřesení rukou s učitelkou - tak hodně štěstí děcka- a navždy jsme opustili náš slovutný ústav. Bylo to tak jednoduché. Jak já jsem se na tuto chvíli těšila. Ještě před pár dny. Konečně žádná buzerace, žádná hnusná šlichta v jídelně, smradlavý malý skříňky, nasranej školník, psychicky narušení učitelé a přiblblí šprtští spolužáci...už nikdy nikdy víc, Doháje! Vždyť mě se už tedka stýská.
Fakt netuším čím to je. Asi jsem byla o víkendu moc dlouho na sluníčku, nebo mě někdo tajně podstrčil nějaký drogy (jo ty koláčky , co mi dávala kámoška,vypadaly nějak podezřele) nebo jenom pod vlivem enormního stresu z maturity propukla dlouho utajená duševní choroba a naplno rozvinula mé skryté šílenství. Fakt nevím. Ale stýská se mi. Přece jen osm let je osm let a nelze je jen tak zahodit. I když to byl občas docla humus, přece jen mi to něco dalo. Už vím, co si můžu u kterýho učitele dovolit, jak koho nenasrat, jak koho nasrat, koho čím uplatit, koho čím vydírat, no prostě už jsme si s profesory vybudovali pozitivní a harmonické vztahy, na které budeme dlouho vzpomínat. Taky mám spoustu známých a kamarádů v sousedních třídách. Je to dost lidí, který už možná nikdy neuvidím. Lidi, co mi přisrotli k srdci. hlavně, když mě pouštěli na obědě, drželi mi místo ve frontě u bufetu, pašovali mi zadání písemek atd. A taky tu byli lidi, který mohl člověk seřvat a nakopnout, když měl zrovna blbej den , a svět pak byl hned růžovější nebo aspoň o něco míň temnej. V neposlední řadě pak různý místa, kde se o přestávkách dobře vysedávalo a kdákalo, místa, kde mohl člověk číhat až tam půjde ten hezkej kluk a pak se tam s ním "náhodou" potkat, dále různý schovky a temný koutky, kam člověk schovával cigarety, drogy, mrtvoly a jiný blbosti. Taky jsme si vymalovali třídu. Ve žlutoornžových barvách a na zeď otiskli naše dlaně.
Co teď bude s naší třídou? Příští rok ji dostanou nějací spratci, budou se v ní mlátit, stříkat po sobě vodou, házet kalamářema s inkoustem a okopávat rohy. Hned první den urvou kliku, druhý pak kohoutek u umyvadla a na konci prvního týdne vyrvou z pantů dveře. Že ne? No aspoň nám se to teda povedlo a to jsme u nás považováni za extrémně sklušnou třídu. Myslím že naše drahá třída, která nám byla věrně domovem i mučící kobkou po celé čtyři roky, je odsouzena k zániku a my s tím nemůžeme nic dělat. Jediným řešením je snad rozmlátit to tam dřív, než to stihnou ti po nás. A k tomu máme jedinečnou příležitost dnes v noci , protože tam v rámci příprav na zítřejší poslední zvonění přespáváme.
A tak nás čeká dlouhá bezesná noc, kdy budem především vyzdobovat chodby toaletním papírem, psát sprostý cedulky na vizitky u kabinetů, vylepšovat ovzuší smradlavými parfémy, zaminovávat schodiště, rozbíjet okna, opíjet se do němoty a vylepšovat komunistický nástěnky s nápisy typu "Tabule cti" mnohem lepšími a šťavnatějšími nadpisy. S trochou štěstí se na některé z nich nepřijde a ony přežijí úklid po našem zítřejším řádění, aby se tak staly poselstvím pro budoucí generace studentů, se kterými se my už nepotkáme.
Tak je to tedy tady. Opouštíme školu a vrátíme se už jen zítra, abychom obrali o prachy mladší spolužáky a přivedli k nervovému zhroucení bývalé profesory. Následovat bude sečtení všech škod a evidence našich prohřešků. Vše bude ukončeno o týden později slavnostmi zvanými veřejné popravy (alias závěrečné maturitní zkoušky, kde budou všichni viníci vyslícháni a následně nemilosrdně potrestáni. Přeživší pak budou zlikvidováni na nechvalně proslulé akci známé jako maturitní večírek. A to už bude náš definitivní konec.