Záchranná akce Chyť si svoje kotě

Anotace: Snad mi tím osud nechce naznačit, abych odbočila z úřednické cesty a dala se na veterinu... :)

Uběhl sotva měsíc od fyzicky vyčerpávající záchranné akce Chyťte psa, a před dvěma týdny mi cestu opět zkřížil opuštěný tvor potřebující pomoc.
Víte, já se hrozně nerada flákám po obchodech, takže jsem byla docela vděčná osudu, že to mrňavé kotě prostě nemělo odvahu seskočit z topolu za hřbitovní zdí, na který z důvodů, jenž dávají smysl jen kočkám, vylezlo.
Vlastně to byla docela lákavá záminka, jak se vyhnout nájezdům na obchoďáky na sídlišti za vesnicí, chápejte, mé pubertální sestřenky se rozhodly přecpat skříň novými modely.
"To kotě potřebuje pomoc," přesvědčovala jsem sestřenky. Odezva? Neochotný pohled.
"Jinak umře hlady," vytasila jsem težší argument. To už pomaličku začínala citlivější Veronika tát, kdežto Viktorie si jen otráveně povzdechla a demonstrativně se usadila na schůdky u hřbitovní branky, pochopitelně zády k nám. A kotě mňoukalo čím dál naléhavěji.
Bez nejmenší potuchy, jak to pošetilé zvíře sundat z větví topolu, jsme k němu naivně natahovaly ruce s ještě naivnějším "čičííí". Bílé kotě, jakmile uslyšelo mateřskou řeč, sice odpovídalo zoufalým tónem, ale seskočit se bálo, byť to nebylo zas až tak extrémně vysoko.
"Nakonec budete muset volat hasiče," ozvala se posměšně Viktorie od branky, kterou celé to extempore očividně začínalo zajímat. Od série neúspěšných pokusů vyškrábat se na strom uplynula dobrá půlhodinka a trpělivost jsem ztrácela už i já, takže jsme se rozhodly celou akci odložit na neurčito a zaútočit na obchody.
O hodinu a půl později jsme už z dálky uslyšely mňoukání o pomoc, což nám připomnělo, že kdosi potřebuje helfnout. Kotě už z hladu požíralo listí a okusovalo drobnější větvičky, takže já a Veronika jsme zamáčkly slzy v oku, Viktorie povýšeně odkráčela domů, a my dvě s měkkým srdcem jsme zahájily plán B.
Myslíte, že kotě, ač hladové a vystrašené, seskočí do natažené mikiny? Ne, neskočí. Pravděpodobně se vyděsí ještě víc.
Nenamáhaly jsme se až tak dlouho, když se u plotu začalo shlukovat pár obejdů a ožralů, kteří netrefili z knajpy domů, a povzbuzovat naše snažení. Za pár minut exkluzivní podívané zdarma se hlouček rozpustil a u plotu zůstal drama sledovat jen jeden klouček s nudlí u nosu.
"Nemám přinést vzduchovku?" otázal se se zájmem a mírným pobavením v hlase.
"Tak na to zapomeň," zpražila ho sestřenka, "nemáš radši žebřík?" dostala spásný nápad, který v okamžiku selhal.
"Mám," přikývl kluk, "ale někde jsem ho ztratil," objasnil nám.
"Idiot," zahučela Veronika, "jen si z nás dělá prdel," vztekala se. Kočka už skoro hlady padala ze stromu, což bylo docela výhodné, neboť začala být odvážnější a od finiše nás dělilo jen pár cenťáků.
"Víš co?" napadlo Veroniku, "pujč mi svoje tričko, já popolezu na ten strom a zkusím ji chytit do tvojeho trička!"
"Praská ti? Chytej si ji do svojeho," dbyla jsem ji.
"A jak asi? Nepolezu nahatá po stromě, ne?" ťukala si na čelo sestřenka.
"To by byla sranda!" vyprskl ten otrava za plotem. Ignorovaly jsme ho.
"A já tu podle tebe mám stát nahoře bez než lapneš tu kočku, jo? Vzpamatuj se," bránila jsem se.
"Nemusíš stát tady," obhajovala svůj nápad Veronika a překřikovala toho unudlánka, který výskal, že i to by chtěl vidět. "Schováš se támhle za ten hrob a skčíš se," vytáhla poslední argument.
"Ok," kapitulovala jsem, "ale pohni!"
Řeknu vám, cítit na zádech studený náhrobek není nic příjemného, hlavně když ve vzduchu visí potencionální riziko, že si nedaleko vás přijde přidřepnout a popovídat s mrtvými nějaká babka.
"Nejde to," hulákala od stromu Verča, "nedokážu ji chytit, štítím se!" Jáááj mama, kdo kdy viděl, aby se někdo štítil kočky?! Za okamžik už sestřenka stála nade mnou a podávala mi tričko.
Posadily jsme se k hrobu a dumaly, co dál, když najednou plot přelezl ten usmrkaný rejpal.
"Co je?"
"Jdu si zahrát na spidermana," odsekl a začal se drápat na strom. Než jsem se stihla nadechnout, seděl na větvi vedle kočky.
"To chceš slézt dolů i s tou kočkou?" divila se Veronika.
"Ne, tu vám hodím," opáčil s úsměvem a sotva jsem se vzpamatovala, čapnul kočku za kůži na krku a s rozmachem mi ji hodil dolů. Nevím, jak té kočce, ale mě se v hlavě promítnul celý život i za ni, neboť jsem si vzpomněla na hodiny tělocviku, kde nejsem schopná chytit míč, a teď mám chytit kočku? Ani jsem nestihla své úvahy završit, a do kůže kolem krku a klíčních kostí se mi zasekly drápky. Duchapřítomnost mě rychle vyfackovala, takže jsem kočku narovnala do normální polohy, aby si nezlámala hnáty, a pevně ji stiskla, což ani nebylo zapotřebí, protože hlady byla tak zesláblá, že se ani moc nevzpouzela.
"Dík," křičela Verča za odcházejícím chlapcem.
"Co teď?" obrátila se ke mně. "Asi bychom jí měly dát nažrat," rozhodla jsem, "vezmeme ji k Vikině, ta už bude vědět."
Viktorie nás přivítala ve dveřích s nevěřícným výrazem.
"Vy jste tu potvoru fakt chytily?" žasla. Musela jsem se držet, abych ji za tu potvoru nepřipomněla, jak ona jako dítě učila "ty potvory" chodit po dvou a jak je vyhazovala do vzduchu.
"Jasně, jasně, chytily, ale teď nám pro ni dej prosím honem trochu mlíka, nebo zdechne," popoháněla ji Verča.
Za pár minut už jsme seděly za zahradě a mlčky sledovaly krmící se kotě.
"Koukněte se jí na oči," ozvala se po chvíli Vikina, "jedno oko má hnědé a druhé bledě modré!"
"Fakt," divily jsme se. Kotě se ukázalo jako přítulné a tak nám bylo docela líto, že si ho nemůžeme nechat.
"Odneseme ho zpátky na hřbitov, víš, tam kam pořád chodíme, k tomu pomníku na kopec," navrhla Veronika. "Odtamtud bude mít rozhled na vesnici a bude se moct rozhodnout, kam půjde," vysvětlila mi a já se nad tím nápadem musela usmát. Jakoby snad kočka potřebovala výhled na vesnici!
Na kopci na hřitově byl v roce 1879 postaven pod lípou pomník, na jehož širokém podstavci zahlceném svíčkami se sestřenkou často sedáváme a zapalujeme svíčky. Právě tam jsme se rozhodly kotě pustit.
"Víš co by bylo fajn? Kdybychom mu daly nějaké čarodějnické jméno a než ho pustíme bychom mu kolem krku daly nějakou šňůrku!" zasnila se Veronika.
"To jako fakt?" zasmála jsem se a stáhla si z ruky jeden starý náramek, podléhajíc jejímu bláznivému nápadu.
"A jaké jméno mu vlastně chceš dát?" zajímala jsem se během uvazování náramku na kočičí krk, zatímco kotě se ke mě lísalo.
"Nevím... ale jednou jsem četla knížku, kde v Salemu upalovaly čarodějnice. Salem, to by bylo hezké jméno pro kočku, ne?" uvažovala.
"Salem... to už jsem někde slyšela. To už ji rovnou můžeš pojmenovat Massachusetts," uchichtla jsem se.
"No vidíš to je dobrý!" zajásala sestřenka, sbírající se z pomníku.
"Dělala jsem si srandu..."
"To je jedno! Křtím tě na Massachusetts!" vykřikla nadšeně. Zvedl se vítr a z černošedého nebe mi na čelo spadla první dešťová kapka.
"Měly bysme jít, začíná se blýskat," prohlásila Verča. Zvedly jsme se a rozběhly se kopcem dolů. Neuběhly jsme ani pár kroků a kotě nám už s mňoukáním bylo v patách.
"Nemůžeš za námi běhat jako pejsek," poučila jsem ho.
"Sedni si tady hezky na hrob, a zůstaň. Nebo se někam schov před bouřkou," dodala sestřenka. V dálce zahřmělo.
"Valíme," pobídla jsem ji. Tentokrá za námi kotě neběželo, ale... bylo to přízračné, jak tam tak stálo na hrobě a koukalo za námi těma dvoubarevnýma očima, vítr kolem nás silně burácel a zvedal listí v kotoučích do výšky, začínal se snášet déšť, hřbitovní tráva nám šuměla pod nohama a ve vesnici začaly zvony hrát svou bronzovou symfonii...