NAŠE PANÍ PROFSORKA

Anotace: Tak tenhle fejeton jsem napsala o naší češtinářce.Osobě, která vlastně může za to, že jsem své myšlenky a zážitky začala sepisovat. Byla to odvaha, ale já ji ho přečetla! TAk se zkuste při čtení vžít, jak jsem se cítila,když jsem tam před ní stála:)

Když máme mít hodinu určitého jazyka, tak k nám do třídy deset minut po zvonění pokaždé zavítá nějaká paní s rozcuchanými vlasy a dobře laděným oblečením, často tmavších barev. Menší zpoždění je výhoda, neboť se toho dá ještě využít například ke snězení svačiny, jelikož ta se o přestávce nikdy nejí! To je ztráta času, který se může využít ke psaní neudělaných úkolů.

Když tedy ta paní dorazí do třídy, zmateně se ptá, co jsme to dělali minule, a jestli náhodou nevíme, co že to máme dělat dnes. Pak se ještě omluví, že si něco zapomněla v kabinetě, ale že se hned vrátí. Šance vyhodit obal od jogurtu. V hodině začneme rozebírat psychologické roviny nějakého díla a jen maximálně tři lidí ze třídy plus ta paní ví, o čem je řeč. Někteří lidé se snaží zapojit bezvýznamně mozek, další myslí na svého přítele nebo bůh ví kdoví na co ještě a zbytek třídy se snaží dělat aspoň poznámky, které stejně nikdo nestíhá psát. Nejlíp je na tom ten, kdo si na tyto hodiny pořídil diktafon!

Člověk, co si však v hodině dovolí je maličko pohnout ústy bez toho, aby z nich vypustil nějakou významnou, či bezvýznamnou větu, je okamžitě vyslán ke koši. Vrací se bez obsahu co měl v ústech a se zvláštním úkolem na krku! Paní si to jen s ironickým úsměvem na tváři užívá, neboť ví, že aby to žák splnil podle jejich představ, musel by být hodně dobrý. Přitom si ten člověk dal žvýkačku do úst jen proto, aby zaktivoval své mozkové buňky, a řekl konečně nějakou tu významnou větu. To, že té paní chodí v hodině textové zprávy, už vadit nikomu ve třídě nesmí! Musíme akceptovat bzučení včel, růžového pantera a nevím co všechno…tohle je pro nás prostě normální součást hodiny.

Přeci jen ale má většina třídy z této paní respekt jako z nikoho jiného. Možná je to tím, že zapůsobit na ni je velký oříšek, a kdo na to přišel je tím pádem vítěz! Pochvala od ní to těší jako od nikoho jiného!

Říkám si: „Co je ta paní vůbec zač? Nezabloudila tu jenom? Vždyť to místo, ve kterém tady na škole přebývá, vypadá mnohdy jako po výbuchu atomové bomby, a ne jako vzorně uklizený kabinet vzorného profesora, který ví kde co má.“ Tato paní profesorka se naprosto vymyká všem profesorům co znám. „Neutekla jenom z jeviště divadla kvůli nízkému platu, na jeviště ke katedře? Vždyť diváky tady taky najde. A teď na nás hraje jenom divadlo, že je profesorka, přitom je to jasná umělkyně bez řádu a pravidel, které mají při výuce panovat. Ale my ji i přes ty pětky co nám občas dává mámě rádi, jelikož asi jen ona může od Karla Havlíčka Borovského a jeho odjezdu do Brixenu, uniknout k historkám, které zažila s policisty a „zabít“ tím celou hodinu. Všichni jsme se konečně za celý den dobře pobavili a šli tak domů s dobrou náladou, což se kvůli zdejším profesorům nestává tak často. Takže tahle paní je vlastně fajn „ženská“ ,která ale vážně působí více jako herečka, než jako učitelka, která má mít zápisník, systém a písemky opravené do týdne.