Jedna z mnoha

Anotace: Malý fejeton doufám že se bude líbit napsal jsem ho ve škole rád bych si přečtl váš názor tak klidně pište díky:-)

Lehkost, krásná lehkost s kterou padám dolů k zemi, nad hlavou mám ocelové nebe pod sebou barevné flíčky. Tak zvláštně barevné ne jako nebe, které vládne modrou barvou ve stovkách odstínů. Skvrny pode mnou jsem temně zelené, šedé a občas červené. Čím víc se blížím k zemi tím jsou jasnější z červené fleky se mění v pravidelné tvary lidských střech, šedé fleky se proměnily v cesty plné aut, a šedého štiplavého dýmu. Jsou jako žíly, kterými proudí krev do srdce velkého města, tam se na chvilku ohřeje a putuje zase pryč do všech koutů a koutků.
Zelené skvrny se vyvinuly v park a zeleň kolem křižovatek a chodníků, jsou to ostrůvky v obrovské šedi temného oceánu plného nejrůznějších stvoření, jsou to květiny uprostřed nehostinné pouště, bagr, který na přání tlustého úředníka ruší malou alej, se v mém srdci mění ve vítr, který si pohazuje s rostlinou vytrhlou z pouště, háže s ní tak silně a tak dlouho dokud z ní nezbude jen torzo, které sežehne slunce, ta krásná lampa nahoře na nebi.
Plesk tvrdý dopad na chladné sklo střešního okna. Dívám se dovnitř, pode mnou je malý podkrovní byt ozářený blikající žárovkou, je v něm jen křeslo postel a malý stolek. V křesle sedí starý muž pokuřuje dýmku. Má smutný výraz, ale šťastné oči, zářácí oči, jako by v nich bylo celé srdce, srdce jednoho snílka. Zvedl hlavu, dívá se na mě a pak bere do rukou sešit a tužku, píše báseň, o mě o kapce deště, která spadla na zem, aby nezemřely všechny stromy a svět, by se neproměnil v poušť.
Píše o mě jako o slze boha, která chrání svět , jsem perlou, která padá do prachu, jsem perlou, která neznamená nic. Už nikdy se nedovím, jak báseň skončila a kolik mám v básni jmen. Stékám dolů po střeše, kolem mě jsou všude další kapky, proplétáme těla a stává se z nás proud vody, jako na tobogánu letíme okapem a dopadáme na špinavou zem, už nejsme tak krásně čistí.
Ležíme den, dva ubývá nás, nikde kolem mě není žádný kořínek, který by potřeboval naši vláhu, prošla jen spousta bot, aby odnesly několik kapek s sebou, ale jinak není nikdo, kdo by nás potřeboval. Vychází slunce usmívám se opaluje mou tvář, měním se v páru tak krásně nepatrnou, že si ji nikdo nevšimne a letím zpátky nahoru doufajíc, že jednou dopadnu na správný flíček.