pBN

Anotace: Psaní má dělat radost tak snad ji tenhle fejeton někomu udělá

Hebká ruka mladé hostesky mě dala malému chlapci, který se vděčně usmál a stáhl mě rychle k zemi. Jeho maminka si chvilku s kráskou povídala a pak nás oba táhla pryč.
Začal jsem povídat a ani jsem se nepředstavil, jsem Balónek příjmením Nafukovací. Stále chodím oblečen v modrém fraku. Jsou mi už tři dny, zdá se vám to málo, proč, na balónek už je to dlouhý čas. Nemám moc stejně starých přátel, všichni zmizli v malých dlaních, někam pryč, tak daleko, až mě to děsí.
Letím vzduchem, kolem výloh obchodů, vše se tak přeuměle leskne, občas chlapec klopýtne, nebo do mne někdo bezohledně vrazí. Všichni jsou zamračení, nevím proč, vždyť by se měli smát, když vidí malého chlapce s balónkem.
Na modrém fraku mám plno flíčků ani nevím, kde se všechny vzaly. Dotýkám se hlavou stropu vozu, chlapcova matka zběsile předjíždí, jsem asi jediný, kdo se v autě bojí. Chlapec matku vesele prosí, aby sešlápla plyn, ta se usměje na chlapce a popožene vůz kupředu.
Vystupujeme z vozu, cítím jak mi po těle stékají pramínky barvy, jak krásně se lesknou na slunci. Chlapec si mě vede do svého pokoje, položil mě na postel, snad mi namaluje veselý obličej, to prý lidé dělají, a Balónkům to prý moc sluší.
Všechna barva mi vybledla a nemůže za to slunce, které tak krásně svítí otevřeným oknem. To jsem v chlapcových rukách uviděl nůž, malou krátkou čepel, ostřejší než ostrou a nevím proč, ale mám pocit, že nechce jít ořezávat polámané pastelky válející se všude po pokoji vedle rozbitých hraček.
Chlapec se usmívá, jako sám Satanáš a jde ke mně, někdo v přízemí otevřel dveře a já cítím závan vzduchu pod tělem, zase letím. Letím otevřeným oknem ven, chlapec se za mnou vyklání a křičí do ticha ulice, vím, že mi nevolá na pozdrav, a proto předstírám, že už jsem moc daleko a neslyším.
Vznáším se nad městem, dívám se na lidi, jsou jako mravenci, malí, zákeřní a všude je jich plno. Kráčejí v houfech i sami, tam, pode mnou, v podvečerní šedi.
S přicházejícím večerem slábnu, šňůrka, ta bílá kravata, kterou beru vždy a všude s sebou se povolila, pomalu padám, letím k zemi. Kapky špinavé vody rozprskly se na těle, to jsem spadl do kaluže, vítr mě ještě chvíli vláčí po zemi, jsem tak špinavý.
„Ploft“, teď přišlo, co přijít muselo, ostrý střep bolestivě se zaryl do těla. Cítím, jak živé srdce mé uniká. Umírám, já Balónek Nafukovací, loučím se s vámi vy nebeští ptáci, loučím se s tebou krásná hostesko, i s tebou chlapče, nežil jsem sám a snad ani krátce.