Per-plexus mundus

Anotace: Zdá se, že už se to nedá zamotat více, že? Ale je, skutečně je to možné. Kterak věci rozmotáváme a současně zamotáváme... uf. Zapletená patlanina...

Sedím tu a koukám. Koukám, jak se svět motá. Motá, a já se motám v něm. Stále se zaplétám do nových a nových drátů, či co to je. Však to znáte, ne? Ať už se zamotá cokoliv, snažíte se to rozmotat. Jenže ono to nejde. Přendaváte kusy drátu z jedné strany na druhou a rozmotáváte uzle. A ejhle! Ono se to zamotalo ještě víc! Je tohle možný? Je. Tak motáte dál. V domnění, že věc rozmotáte, zaplétate ji do netušené míry, dokud se něco nepřetrhne. Nebo dokud neztratíte trpělivost. Ano, občas se stane skutkem, že takovou věc rozmotáte! Skutečně! Ale kolik úsilí to člověka stojí? Trpělivost růže přináší! Ovšem v takovémto případě, jedná-li se o zamotanou věc, má tyhle růže v rukou osud a ne trpělivost. Ha! A protřelé úsloví ve chvilce ztrácí význam. A teď k čemu nám je, že jsme přišli na nepravdivost tolikrát citovaného rčení? Zamotanou věc nám náš intelekt nerozmotá a stejně přijde někdo, kdo nám s naprosto ledovým klidem řekne něco podobného. A my neztrácíme naději a motáme, protože se nemůžeme smířit s nedodělanou prací, či dokonce potřebujeme věc rozmotat. A tak motáme... A pak se začneme rozčilovat. Začneme soptit. Řvát na ten námi spáchaný uzel, který se vysmívá naší nešikovnosti, jejíž vinou si ještě snad i zlomíme nehet či způsobíme jinou újmu. A k čemu nám je, že víme velmi dobře o nenapravitelnosti té příšerné motanice?
K ničemu.
Ba ne, k něčemu přece, že?
K vzteku!