To se může stát jen mně....

Anotace: Tak takhle to vypadá u mě ráno....

Právě jsem přeplavala kanál La Manche a z ničeho nic, se začnu strašným způsobem třást. Nejde to zastavit. Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že se netřesu, ale že je mnou třeseno. Ten neovladatelný třes způsobuje moje maminka, která mi ne příliš příjemným tónem sděluje tu hroznou zprávu. „Okamžitě vstávej. Zaspali jsme. Jak to, že sis nenařídila budíka?!“ Ano. Jako každé pondělní ráno zahajujeme další týden nepříjemnou událostí. Minulý týden nám takhle uteklo mléko, předtím jsme celé ráno hledaly druhou ponožku a takto bych klidně mohla vyjmenovávat jednu tragédii za druhou.
Ale abych neutíkala od tématu. Začala jsme pobíhat po celém domě. Jen jsem za sebe házela věci, které mi stály v cestě. Skoro už jsem dosáhla koupelny, když jsem za sebou zaslechla děsivý výkřik. To jsem zasáhla svojí sestru, která se jen vehementně vypotácela z postele a vytyčila si stejný cíl jako já. Nyní seděla na zemi jako omráčená a nevěřícně sledovala předmět, který ji strefil. Byl to balonek pro psa. Jeho povědomé pískání už z postele vylákalo i jeho majitele - Kikinu. Ta nám jen pod nohama zmateně kníkala a pobíhala z jedné místnosti do druhé. Zhruba po deseti minutách už jsme byly všechny připravené k odchodu. Já sem sprintem vyrazila z domu na zastávku. Zběžně jsem koukla na hodinky. Za minutu měl autobus přijet. Celá uřícená dorazím na zastávku. Nic kolem sebe jsem nebyla schopná vnímat. Jen jsem si gratulovala k vynikajícímu výkonu. Až po nějaké době, jsem si konečně uvědomila, že tam stojím sama. To se normálně nestává. Opět kouknu na hodinky a opět jsem se uklidnila, protože jsem tam byla opravdu včas. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl autobus přijet, tak jsem se posadila na lavičku a usilovně přemítala co se mohlo stát. Nejdříve mě napadaly věci, jako že zrušili tenhle spoj a obeznámili tím všechny kromě mě. Poté, že zrušili tuto zastávku a nastupuje se jinde. Až jsem došla k tomu, že nám jdou špatně všechny hodiny doma. Byla jsem zoufalá až tak, že jsem chtěla začít stopovat. Už se zvedám a v tom mě to najednou napadne. Vždyť je neděle. Vrátila jsem se domů a tam už na mě mávala mamkou se sestrou, které se vrátily před pěti minutami. Ty to zjistili až poté, co se nemohly dostat do školy.
Od té doby jsme zaspaly už mnohokrát, ale bylo to vždycky v pondělí.