Tříbarevné temno aneb Já jsem TAK blbá!

Anotace: Nemohla jsem večer usnout, tak jsem se vypsala ze svého pocitu absolutní hlouposti.

Za ty roky (konkrétně čtyři) na gymnáziu jsem si celkem zvykla, že občas něco nepochopím. Ovšem působením globálního oteplování na hromádku buřtů zabalenou v růžové karimatce vzniká chlupatý celer, a ten, když začne tancovat kankán za laboratorních podmínek, vzniká temno. Jednodušeji to lze konstatovat: zvykám si, že sem tam něco pochopím.
Už na začátku letošního školního roku jsem s velkým sebezapřením byla nucena konstatovat, že z fyziky ani chemie maturovat nebudu. Proto si na fyziku nosím knížku a půl lesa čtverečkovaného papíru, a v chemii si píšu zápisky automatičtěji než kdejaký robot a nijak zvlášť (přesněji vůbec) se nepozastavuji nad tím, že vůbec nechápu, co to ty lidi před tabulí žvaní.
Chemické temno vypadá jako vesmír bez hvězd – prostě v hlavě nic než jedna velká černočerná díra, v které krouží řetězce uhlovodíků a různé poučky a pravidla. Všechny informace většinou beze zbytku pohlcuje bahno zapomnění, ale občas se odkudsi z těch zrádných hlubin vynoří šuplík (možná spíš krabička od sirek) a něco do něj zapadne.
Fyzikální temno je stříbrné a lesklé a naprosto postrádá jakékoli úložné prostory pro informace. Je možné, že se ztratily ve třpytivém nekonečnu... Ale spíš ne. Před písemkou se zeptám třídního génia, z jakých vzorečků se píše, a zatím mi to vychází. Díky hodinám fyziky se také začínám zlepšovat v piškvorkách. A když nemáme čtverečkovaný papír, stříbrná temnota mi v myšlenkách opětuje pohled nádhernýma očima někoho, kdo naopak z fyziky maturovat hodlá...
Černé a stříbrné temno by se dalo přežít. (Jako by mi zbývalo něco jiného). Ale že chybějící článek svaté trojice doplnilo zelené temno matematické... to už je trochu moc. Dávám pozor. Píšu si definice a taky je umím (umět něco a rozumět tomu jsou dvě naprosto odlišné věci, to doufám každý chápe), a k čemu mi to je, když moje kalkulačka je mrtvá a nemám úhloměr? Poslední týden si při hodinách připadám lehce zbytečně. Bereme úlohy o trojúhelníku a následně jehlanu řešené goniometrickými funkcemi. Než si načrtnu, co vlastně počítám, inteligentní spolužák u tabule už má minimálně obsah podstavy. Já se srdnatě přehoupnu přes drobné potíže (jako záměna sinus za cosinus a podobně) a doberu se výsledku daleko dřív než ten, který to řeší sofistikovaným způsobem u tabule. A víte co? Výsledek je špatně! Větší překvapení než o Vánocích, vážně. Na druhou stranu pak mám spoustu času počítat totéž jiným způsobem znovu a znovu a pak škrtám a trhám stránky.
Ale zvykám si. Už nehážu kružítkem přes třídu, když to nevychází. (Možná je to tím, že na tyhle úlohy nepoužíváme kružítko). Dnes jsem zvládla naprosto flegmaticky sledovat řadu svých výsledků téhož příkladu: 36,5 cm2; 54,9 cm2 a do třetice všeho dobrého 136,5 cm2. Jehlan má obsah 140,9 cm2. Mohla bych sem přepsat tu úlohu, ale ještě by to všichni spočítali správně a mám snad zapotřebí dokazovat si, že jsem vážně tak blbá, jak si myslím?
Vidím to černě. Čtvrtletka je v háji (zeleném). Asi si naostřím (stříbrné) kružítko, třeba to pomůže... Amen.