Návštěvnost
To nechej ,to se bude jednou hodit
To nechej ,to se bude jednou hodit
Anotace: kdo by ve svém životě neslyšel tuto větu...
Koupili jsme si novou lampu.Stará dosloužila.Je nemoderní, je zašlá.Pryč s ní. Když se navečer nová rozsvítí , hned je poznat o kolik více vydá světla.
„Starou rozeberu a hodím do popelnice.“ Přemítám nahlas. Zásadní chyba.O takových rozhodnutích přemýšlet jen potichu a docela o samotě. „Ať tě ani nenapadne.“ozývají se ostatní příslušníci rodiny. „ Na půdě je plno místa.Lampa je ještě docela zachovalá, třebas ji někdy použijeme.“dodávají.
Jako kdybych tyhle případy neznal. Beru baterku do ruky a nořím se po schodech nahoru do stále větší a větší tmy. Že bych se bál to ne.Dokonce jsem tomu rád, alespoň za mnou nikdo nepoleze. Otevřu dveře jediného pokoje na půdě. Pokoje, jenž je nacpán téměř k prasknutí hromadou „potřebných“ věcí. Stavím lampu do jediného, jakž takž volného koutu, ke dvaceti párům lyží. Z naší rodiny sic nikdo nelyžuje,ale prkýnka na sníh jsou uchovány. Pro případ že by přece jen kohosi napadlo po napadnutí sněhu , vyjet si. No jistě, ty nejstarší pamatují Krakonoše když byl ještě malý kluk. Ale pozor.Nevyhodit.
Osm matrací z vyhozených postelí.Jediné štěstí, dřevo nevydrželo.Jinak by tady bylo nábytku až pod strop.Desítky prázdných lahví pro případ naplnění. Stovky starých časopisů , jimiž už nikdo nikdy listovat nebude. Tři staré kočárky, v tom jednom vozili dokonce ještě babičku když byla nemluvně. Asi patnáct židlí, dva stoly, deset šuplíků z rozpadlého kredence, pět koberců, dva otomany. Lehnout si na ně? To nejde. Špatně se leží mezi pružinami. Tři pytle plné panenek a gumových hraček . 183 papírových krabic různých velikostí.
Tak k této různorodé společnosti přibude ještě lampa. Se docela divím, že dřevěný strop v našem domě ještě takovou zátěž unese.
Vracím se po schodech dolů. „Kde jsi byl tak dlouho? Potřebujeme hasák z garáže a ty si klidně odejdeš i s baterkou.“vítají mne káráním. Garáž. To půda je proti garáži čajíček versus slivovice. Najít hasák bude nadlidský výkon.I když pokud pamatuji, hasáků máme asi třicet.Snad na nějaký narazím.
Tolik červotočem prolezlého dřeva a tolik rezavého železa svět ještě neviděl. Až u nás. Auto? Leda že by přijelo po dvou kolech. Byť jen kousíček spálit, či odvézt do sběrny? Nemožné. Budeme to potřebovat. Určitě.
Nebudeme . A pokud ano, stejně koupíme nové, protože si už ani ti největší pamětníci nevzpomenou kam se „ono“ založilo.
Teprve rok poté , kdy v domě docela osiřím ,si dovoluji. Beru si v práci týden dovolené. Celých pět dní jen řežu, odvážím a uklízím, zametám.
Konečně se tu dá dýchat. Všechny zbytečnosti odklizeny.Ale co když..
Ne. Vím moc dobře: „ Odložené věci na „někdy“, již nikdo nikdy potřebovat nebude.“
„Starou rozeberu a hodím do popelnice.“ Přemítám nahlas. Zásadní chyba.O takových rozhodnutích přemýšlet jen potichu a docela o samotě. „Ať tě ani nenapadne.“ozývají se ostatní příslušníci rodiny. „ Na půdě je plno místa.Lampa je ještě docela zachovalá, třebas ji někdy použijeme.“dodávají.
Jako kdybych tyhle případy neznal. Beru baterku do ruky a nořím se po schodech nahoru do stále větší a větší tmy. Že bych se bál to ne.Dokonce jsem tomu rád, alespoň za mnou nikdo nepoleze. Otevřu dveře jediného pokoje na půdě. Pokoje, jenž je nacpán téměř k prasknutí hromadou „potřebných“ věcí. Stavím lampu do jediného, jakž takž volného koutu, ke dvaceti párům lyží. Z naší rodiny sic nikdo nelyžuje,ale prkýnka na sníh jsou uchovány. Pro případ že by přece jen kohosi napadlo po napadnutí sněhu , vyjet si. No jistě, ty nejstarší pamatují Krakonoše když byl ještě malý kluk. Ale pozor.Nevyhodit.
Osm matrací z vyhozených postelí.Jediné štěstí, dřevo nevydrželo.Jinak by tady bylo nábytku až pod strop.Desítky prázdných lahví pro případ naplnění. Stovky starých časopisů , jimiž už nikdo nikdy listovat nebude. Tři staré kočárky, v tom jednom vozili dokonce ještě babičku když byla nemluvně. Asi patnáct židlí, dva stoly, deset šuplíků z rozpadlého kredence, pět koberců, dva otomany. Lehnout si na ně? To nejde. Špatně se leží mezi pružinami. Tři pytle plné panenek a gumových hraček . 183 papírových krabic různých velikostí.
Tak k této různorodé společnosti přibude ještě lampa. Se docela divím, že dřevěný strop v našem domě ještě takovou zátěž unese.
Vracím se po schodech dolů. „Kde jsi byl tak dlouho? Potřebujeme hasák z garáže a ty si klidně odejdeš i s baterkou.“vítají mne káráním. Garáž. To půda je proti garáži čajíček versus slivovice. Najít hasák bude nadlidský výkon.I když pokud pamatuji, hasáků máme asi třicet.Snad na nějaký narazím.
Tolik červotočem prolezlého dřeva a tolik rezavého železa svět ještě neviděl. Až u nás. Auto? Leda že by přijelo po dvou kolech. Byť jen kousíček spálit, či odvézt do sběrny? Nemožné. Budeme to potřebovat. Určitě.
Nebudeme . A pokud ano, stejně koupíme nové, protože si už ani ti největší pamětníci nevzpomenou kam se „ono“ založilo.
Teprve rok poté , kdy v domě docela osiřím ,si dovoluji. Beru si v práci týden dovolené. Celých pět dní jen řežu, odvážím a uklízím, zametám.
Konečně se tu dá dýchat. Všechny zbytečnosti odklizeny.Ale co když..
Ne. Vím moc dobře: „ Odložené věci na „někdy“, již nikdo nikdy potřebovat nebude.“
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.