Docela obyčejné

Anotace: nudle s mákem a kolik kolem nich problémů...

„Lepší nápad už na Tvou mysl nemohl přijít. Nudle s mákem. V neděli na oběd!“ Peskuje mne manželka a přitom si ťuká na čelo. Naštvaně dodává: „A že mám upečené kuře, ti vůbec nevadí. Co s ním mám teď dělat. Je pozdě, příště dej vědět dříve.“
„Masa mám dost, chci něco sladkého. No ,a právě jsem dostal chuť na nudle s mákem. Klidně si je uvařím sám.“ Vysvětluji důležitě.
„Ti je uvařím.“ Tvrdí naštvaně žena: „Jen si sežeň mák. Doma není ani zrnko.“
Problémy bych chtěl mít. Aha, přece jen, místní obchůdek je zavřený a těch 15 kilometrů do Tesca jet nemíním. Obejdu milé sousedy a není možné abych pytlíček máku nesehnal.
Jenže sousedé nemají taky. A dokonce se na mne koukají jako na starého blázna. Obešel jsem půlku vesnice, nic. Tady snad nikdo nepeče makové koláče. Pepa mi dokonce poradil, poté co se nejdříve půl hodiny chechtal mé prosbě,abych si mák posypal pepřem. Taky je stejně tmavý jako mák. Je to blb. Už s ním ani na pivo nezajdu. Jestli jim Božka všem nestihla zavolat ,aby mi nic nedávali. Jen aby bylo dle ní.

Se nenechám zviklat. Horečně přemýšlím co teď. Že bych nakonec musel až do obchoďáku?
A co na pole? Minulý týden jsem se projížděl na kole a kousek za vesnicí bylo velké pole máku. Snad už bude zralé. Pro kolo se nevracím, ten kousek zajdu pěšky. Alespoň mi vytráví.
Vytrávilo. A jak. Sice je nedělní popoledni, a všichni leží po obídku u televize,ale nikdo mne vidět zase nemusí. Že tady kradu makovice jako poslední zloděj. Raději zalézám doprostřed pole. Až za kopeček. Od cesty sem již vidět nelze. Podivný lomoz slyším kousek od sebe. Co to? Divočák ?! Šel se nažrat makovic a si v klidu sežere mně. Málem jsem ze strachu pustil do trenýrek. Raději se skrčím a v podřepu a po čtyřech se vzdaluji. Zastavím se až když mi nohy začínají dřevěnět. Snad jsem mu utekl. Zase ten hluk. On snad peláší za mnou. Ženo milá, pravdu jsi měla, že nemám blbnout s nudlemi. Už vidím ty titulky v novinách: „Kradl mák a sežralo jej divoké prase.“
Paráda. Vždyť to není divočák! Podivný tvor se přiblížil. Ni zvíře ,ale člověk. Navzájem se ujišťujeme, zda divočák se nevrátí. Určitě nevrátí. Po delší rozpravě zjišťujeme, že jsme utíkali jeden před druhým. Smějeme se a strach se vytrácí. Povídáme a v klidu lámeme makovice. Přeci jen budu mít nudle s mákem. Pravda, sice spíše na večeři,ale budou.

Jen mi vrtá hlavou,proč onen člověk nesbíral zralé makovice jako já. Záměrně si vybíral ty nejzelenější. Vždy mu přece nemohou chutnat.