Jak jsem letěla s Klukem letadlem

Anotace: Pokud se Jarmila a ostatní cestující poznají,ještě jednou se jim moc omlouvám...Ale na druhou stranu,to mohlo být ještě horší...Věřte mi, já Kluka znám ;-)))

Letíme do Londýna .
Těšila jsem se od února, kdy jsem si nechala přes internet od svého prvorozeného koupit letenky. Poslední týden před odletem, jsem byla jako na trní. Těšila jsem se tak, že to ani nejde popsat. V sobotu 3.7.odlétáme.Nádhera. Nic se nemůže pokazit. Vše je zařízeno. OMYL.
Kluk si odřel koleno. Banální odřenina se však rozhodla, že nám trochu znepříjemní život.
Ještě v pátek jsme byli v Motole. Kluk dostal dlahu a nemohl se ani pohnout. Já jsem dostala hysterický záchvat a hýbala jsem se velmi rychle...
Lékař mě však utěšil, že Londýn není Angola a tak může odletět, ale Kluk musí být v klidu.
Tak jo, letíme.Kluk to vydrží.....Ano!!!!Kluk to vydržel.

Jsem ztrácecí typ a poprvé jsem někam cestovala jako účastník a zároveň jako vůdce.Už jen odbavení zavazadel bylo velmi náročné.Najít správnou tabuli, správnou překážku, vysvětlit, že Kluk má společný pas se mnou. Ano letíme sami, přestože jsme původně měli letět tři, ano kočárek si chceme nechat...uffff. Hotovo.
U pasové kontroly to samé. Jeden pas, dva lidi,ano dobře...tak běžte...
Potom vyndat Kluka z kočárku,nechat vše projet rentgenem...včetně Kluka, protože jeho dlaha je kovová.V pořádku, je neškodný...může letět...Och jak strašně se mýlili...
Kočárek jsme museli odevzdat hned u vstupu, takže vstupním tunelem Kluka nesu v náručí. Včetně dlahy má 20 kilo. Já 45. K tomu tašku se spoustou věcí, na zajištění zábavy v letadle. Jsem dobrá , zvládla jsem to.
Hned po usazení na sedadle, Kluk naštěstí u okénka, hned u křídla, jsem požádala o panáka něčeho ostřejšího. Alkoholické nápoje se dají koupit až za letu. Navíc je před desátou. Letuška se na mě dívala pohledem matky, která si na tu zlobivou holku dá hodně velký pozor.
Nesnáším vzlety a přistání. Dobře vydržím to. Ještě před startem potřebuje Kluk čůrat. Toalety ještě nefungují, tak to je smůla...
Letuška stojí uprostřed uličky mává rukama a ukazuje nouzové východy. Ze sedadla vedle mě se ozývaly otázky:
Jsi si jistá, že východ je všude kde je nápis EXIT?
Budeme padat do vody, že potřebujeme vestu?
Pomůže Ti vesta, když neumíš plavat?
Následně zalezl pod sedadlo a překontroloval zda máme vesty. On i já jsme je měli , paní vedle nás nikoliv. „Paní, víte , že nemáte pod sedadlem vestu?“ Paní zesinala. Snažila jsem se uklidňovat jeho, ať mluví tišeji a paní, že vestu určitě má, jen není vidět…
Kluk neslyšel, protože hlasitě mluvil, paní mi nevěřila. A zesinala ještě víc. Zachránil jí pán přes uličku, který vypadal důvěryhodněji než já.
Letuška pohovořila o maskách.
„Máme mít masky ? Nesnáším karneval, nechci žádnou masku. Aha dýchací...Proč jí máš nasadit nejdřív sobě a potom mě? Neměl bych být první ? Co když se udusíš? Kdo se o mě bude starat? Paní máte masku ?“ Paní hloupě zareagovala:Myslím, že ano. Pípla. Kluk vytušil snadnou kořist: -paní jak se jmenujete ? Jarmila. Já jsem....a následoval Klukovo životopis, jak se jmenuje, kde bydlíme, kolik mi je, kde bydlí jeho otec, že jsme se odstěhovali....Jarmila byla velmi slušná a zpočátku reagovala. To Kluka bavilo a tak se rozhodl, že si bude povídat. Po deseti minutách byla Jarmila naprosto mimo. Vysílala zoufalé pohledy na pána přes uličku, ale ten se jen blaženě usmíval. (Později jsem pochopila, že má ušní ucpávky. Může být jen velmi rád, že jsme si toho s Jarmilou všimly až po přistání, jinak by jsme mu jistě urvaly uši)
Hned po Jarmile přišla na řadu letuška. Jak se jmenujete slečno...po deseti otázkách se na mě soucitně podívala a ještě dřív než jsme se odlepili od země, mi přinesla prvního panáka.
Těsně před startem přinesla druhého a prvního pro Jarmilu...
Hned jak jsme se odlepili od země a vyrovnali ,musel Kluk čůrat...Dalších dvacet minut se snažil zjistit, jak je možné, že když se v letadle spláchne, nevycucne to i pasažéry...Přestala jsem počítat své pití...
Během letu bylo vše v pohodě.Jen při nějaké otáčce se Kluk podíval z okýnka a hlasitě se zaradoval :Maminko, maminko, podívej...hořííí nááám motooor...Jarmila situaci očividně nezvládla a začala hledat nepromokavý pytlík. Někteří cestující se vyděšeně dívali z okýnek a ti zdatnější se snažili říkat : to není pravda, ten chlapec se mýlí. Chlapec si však trval na svém a mé prosby,že by mohl být tišeji neslyšel, protože musel hlasitě oponovat i těm cestujícím, kteří výbornou zprávu o hořícím motoru přeslechli. Zeslabit se mi ho podařilo až v okamžiku, kdy jsem ho požádala aby nakreslil pád a hořící letadlo.Tři minuty bylo ticho.
Letušky roznášeli panáky i ostatním .I já jsem dostala dalšího.
Druhý pilot na tom byl hůř. Zřejmě dostal hlášku, že na palubě je drobná panika, vyvolaná malým Klukem,který šíří poplašné zprávy. Přišel pro něho a odnesl si ho do kabiny, včetně dlahy. Po patnácti minutách, kdy Jarmila nabyla své původní barvy a ostatní se lehce uklidnili, ho přinesl zpět. Byl lehce pobledlý a klidně bych přísahala, že měl i šedivější vlasy. Odešel do zadní části letadla a když se vracel, mlčky mi podal kelímek. Ten druhý kelímek s tekutinou, která má barvu jako ta moje si odnesl do kabiny.Zadoufala jsem, že je to pro toho nafukovacího automatického pilota ...
Zbytek cesty už proběhl v klidu. Kluk všem okolo nadšeně vyprávěl, co je vše v kabině, včetně počtu knoflíku na pilotově uniformě. A jeho personálií. (mimochodem nebyl ženatý a měl psa)
Když jsme konečně přistáli, Jarmila v poloze s hlavou mezi koleny, jaká se zaujímá při nouzovém přistání a lidé mohli vystupovat, většina mi přála příjemný pobyt (za dvě hodiny letu věděli kde budem,s kým budem a jak dlouho), někteří se nesměle zeptali jakým spojem poletíme zpět do Prahy, než jsem stačila otevřít pusu, Kluk jim to řekl.Někteří zbledli a jedna paní se dokonce pokřižovala.
Při našem výstupu se letušky usmívaly ještě víc než kdykoliv jindy...
Já jsem byla v klidu...měla jsem svých pět panáků a bylo mi to tak nějak jedno...
Jen jsem se trochu začala bát, zda do našeho odletu neseženou naše fotky a nebudem na seznamu těch, kteří jsou nebezpeční pro leteckou přepravu. Naštěstí úřední šiml, je úřední šiml a nestihli to. Vrátili jsme se do Prahy. S jinou posádkou a překvapivě s námi neletěl vůbec nikdo „známý„ z minulého letu...Kluk byl očividně zklamám a musel vše vypravovat znovu....
Dokonce během letu zjistil, že posádka byla vyměněna na poslední chvíli, protože ta původní, dostala v úterý odpoledne nějakou záhadnou nemoc.

A pak, že je létání bezpečné.....