Prvák

Anotace: Po delší psací pauze, která byla zapříčiněna nedostatkem času, přidávám článek, který by měl zhodnotit mé jednoleté působení na střední škole, které pro mne bylo obrovskou změnou....

Bylo 1.září minulého roku. Byl to den, kdy jsem se na svém žebříčku vývoje měla posunout na další stupínek- středoškolačka. Seděla jsem v tom vlaku jedoucím bůhvíkam a mlčky koukala z okna na ubíhající krajinu. Ve vagónu plném lidí jsem se cítila tak sama a nejistě. Vím, že to zní trochu nesmyslně, ale všichni moji nejbližší rázem byli desítky kilometrů daleko a já se musela spolehnout sama na sebe.. Mami, kde jsi, proč mě nevedeš za ruku jako tenkrát, když jsem šla do první třídy? Věděla jsem, že tohle mě změní. Z malého města jsem se náhle měla zaklimatizovat v takřka velkoměstě..( Aspoň pro mě.) V cílové stanici jsem vystoupila a připojila se k davu lidí, kteří se mačkali na přeplněném nástupišti a někam se hrnuli. Každý z nich kamsi spěchal, jen mně se spěchat jaksi nechtělo.. Tak počkat, já chci zpátky,nechci tam! Nechci dospět a být středoškolačka! Bohužel zařadit zpátečku- jak se říká- už nebylo možné. Nebylo úniku, nebylo cesty zpět. A tak jsem tehdy poprvé nakráčela do mé nové školy mezi nové spolužáky, učitele… Překročení prahu nové třídy byl malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro mou osobu. A tak jsem strávila v té budově jeden školní rok plný písemek, zkoušení, vztekání se nad množstvím zbytečného učiva a nekonečného opakování věty:,,Panebože, k čemu mi tohle vlastně bude?", také to byl rok plný přátelství, smíchu, výletů- ale hlavně nezapomenutelných okamžiků…


Třicátého června. Vychází z budovy školy slečna, na sobě má šaty, které by předtím na sebe nikdy nevzala, protože byly moc „dospělácké“, vlasy má zakudrnacené, možná vypadá trochu inteligentněji než předtím -což je zřejmě jen optický klam, protože vychází z budovy gymnázia- a co je hlavní.. Ona se usmívá a jde s partou přátel!. Je obklopena těmi nejlepšími lidmi, které si jen mohla přát, společně se smějí a je jim na světě tak krásně. Ano, ta slečna jsem já. Sebevědomější, smějící se. Mající jiné hodnoty než mívala kdysi. Připadá jí, že je tak trochu jiná než její vrstevníci, kteří s ní nechodí na školu. Ona totiž, dámy a pánové, zvládla první rok na gymplu a po hlavě se vrhne do dalšího. Protože ona se změnila… Jako by ta škola ze sebe chrlila lidi, kteří v ní pomalu dospívají.


Teď, když se na můj první ročník na střední škole dívám s odstupem, musím se smát. Prvního září přišla do třídy vyjukaná naivní „malá holčička“, podobně jako v první třídě, a teď ta „holčička“ je úplně jiná. Vím, co chci, mám nové přátele, občas mi přijde, že mám hlavu přeplněnou vědomostmi, které mi v životě budou k ničemu, ale mít ten pocit, že něco vím, byť je to sebemenší zbytečnost, je skvělý… Poznala jsem spoustu odlišných lidí, jejich chování a různé charaktery. Pořád se učím od učitele jménem život. A říkejte si, co chcete, stejně budu vždycky do světa řvát z plných plic: STUDENTSKEJ ŽIVOT JE BEZVA!

Věřte nebo ne. Střední škola z nás udělá jiné lidi. Ať už chceme, nebo ne..