Sníh, sníh a jenom sníh

Anotace: jedna zdlouhavá, složitá cesta do školy po zamrzlých chodnících mého rodného města

Sníh… Všude! Nemluvě o tom, že ta bělostná krystalická záře zmrzlých částeček vody občas člověka zcela oslepí, se v tom i neskutečně špatně chodí. A je jedno, jestli máte boty s plochou podrážkou nebo s podpatkem. Mnohdy bota na chůzi opravdu nemá žádný efekt. Někdo může nakrásně na deseticentimetrových podpatcích doběhnout tramvaj i v naprosté sněhové, vodnaté a špinavé břečce, a naopak se může naprosto vyválet ve sněhu v sebeplošších botách, protože šlápne na něco kluzkého.
Hodiny ukazovaly jako obvykle něco okolo tři čtvrtě na sedm. Obvyklý čas mého odchodu z domova. Venku opět napadl sníh. Zase! Fůrt jenom sníh. Nejhorší na tom byl ale fakt, čehož jsem si bohužel všimla až venku, že minulý den sníh trochu natál a samozřejmě díky nočním mrazíkům zase zmrznul. Takže pod tou nestabilní vrstvičkou sněhu na mé podpatky čekala ještě ledová hrozba. Zděšeně jsem zjistila, že se na takovém povrchu zoufale nedá chodit.
Naštěstí však vchod do metra stojí asi jen dvacet metrů od našeho panelového domu. Jenže i těch dvacet metrů chůze mi trvalo neskutečně dlouho. Bála jsem se dělat větší rychlejší kroky, jelikož se mi opravdu nechtělo hned po ránu vyválet se na zemi. Místo, abych vyrazila ke schodům, které byly ještě o pět metrů dál, jsem si radši zavolala výtah a jako nějaký postarší člověk jsem se svezla o patro níž do podchodu vedoucího k oběma nástupištím. Naštěstí nějaký chytrý člověk postavil lávku k druhému nástupišti z neklouzavého materiálu, tak jsem konečně mohla nasadit mou obvyklou rychlou, ostrou chůzi.
Metro naštěstí nemělo zpoždění. Za to vlak jako vždy ano. Výhoda pro mě, protože bych ho jinak nestihla a musela bych na Hlavním nádraží čekat asi patnáct minut na další (nemluvě o tom, že by určitě měl taky minimálně deset minut zpoždění). Cesta trvala průměrně dlouho. Do Radotína jsem přijela asi pět minut po půl osmé. Ideální čas. To nejhorší mě ovšem teprve čekalo.
Ještě na nádraží na mě čekaly hned tři ledové nástrahy a to kluzké schody do podchodu, kde jsem křečovitě svírala zábradlí a nejistě se snažila udržet rovnováhu, posléze neskutečně kluzká ‚podlaha‘ podchodu, kde jsem málem hodila drž… chci říct málem spadla, a pak ještě druhé schody, které sice klouzaly, ale k mému potěšenému zjištění se po nich stoupalo mnohem lépe, než se po těch předchozích scházelo dolů.
Venku sněžilo. Radotínské nebe bíle zářilo a šedé mraky tvořily celistvou pokrývku oblohy. K tomu všemu ještě foukal studený, prudký vítr. Fajn, asi jsem si měla vzít i nějakého pěkně chlupatého, teplého kulicha. Vlasy mi v těch poryvech větru povlávaly ze strany na stranu, cuchaly se a létaly mi do očí.
Vykročila jsem nejistým krokem k přechodu. Přímo u chodníku, kde ještě minulý den byla obrovská louže, nyní ležela tlustá vrstva hladkého ledu, na němž ležel uchozený sníh. A jak jsem tušila, i zde mi podjela lehce noha a já zděšeně vydechla, při čemž mi z úst unikl tichý tlumený výkřik. Rozesmála jsem se. Ty lidi okolo mě si museli klepat na čelo. Jen si to představte, jak jdete za nějakou holkou, která málem hodí tlamu na chodníku a vzápětí vybuchne v tlumený smích.
Přechod jsem ovšem taky zdolala. Dalších asi pět set metrů jsem šla raději pomalu a opatrně. Klouzalo to, občas se mi podpatek zabořil do sněhu a každou chvíli jsem měla pocit, že se buď natáhnu na zemi, nebo že si vykloubím kotníky u nohou.
Nejhorší překážka, které se každou zimu obávám, je jeden hrozivý kopeček od Žabky směrem k přechodu u Smaltovny. Nějaký chytrý údržbář tu vždycky odhrne sníh tak, že se tu utvoří vrstva ledu, která nesmírně klouže. Tentokrát se na tento malý kousek onen údržbář zřejmě vykašlal a nechal ho zasněžený. Plus pro mě. Jistým krokem jsem přešla po ušlapaném sněhu až k přechodu. Překonala jsem i moře špinavé sněhové břečky na silnici a pomalu vyšla vstříc našemu ústavu.
Obešla jsem úřad. První stupeň základky. Už jen knihovna. Zde vrstva sněhu končila. I led byl tatam. Jistým krokem jsem vyrazila okolo hlavního vchodu do našeho gymnázia. Někdo na mě zavolal a tak jsem se otočila. Samozřejmě samým vzrušením, kdo to na mě volá, jsem si nevšimla, že ten na první pohled uklizený chodník je pekelně zledovatělý a prudký pohyb otočení a nepozornost způsobila, že jsem se jak široká tak dlouhá rozmázla na zemi. Přímo před školou! Čert vem‘ zraky všech kolemjdoucích studentů, kteří mě pobaveně pozorovali, ale po celé složité ledovaté cestě upadnu těsně před cílem. A nejhorší na tom bylo, že ten dotyčný, co volal mé jméno, očividně nevolal na mě. Ach jo!