Za minutu dvanáct

Anotace: Hned zezačátku bych Vás, drahý čtenáři, ráda varovala: jste-li člověkem, jež dělá vše na poslední chvíli, ušetřete svůj čas a ve čtení tohoto fejetonu již nepokračujte. Ujišťuji Vás, že o nic nepřijdete.

Dnešní doba už je prostě taková: spěch, stres, vše na poslední chvíli. Zájezdy last minute, v obchodech akční výprodeje zboží s procházející trvanlivostí. Diáře popsané drobným písmem, to aby se nám do programu vešlo co nejvíce akcí těsně na sebe navazujících. Vždyť ono se to nějak stihne…
Jojo, to jsem si taky říkala, když jsem nechávala psaní fejetonu na poslední chvíli. „Přece nemůže být problém napsat vtipnou úvahu, to je jen otázkou chviličky,“ obhajovala jsem drobná, téměř nečitelná písmenka v diáři, která mi měla (v případě, že si jich náhodou všimnu) připomenout blížící se termín odevzdání. Jenže jsem se pěkně sekla. Čas se pomalu krátil a já zadání úkolu stále přehlížela. V podvědomí mi sice něco zůstalo, ale když on je na všechno pořád ještě čas. Nač spěchat? Pohodička… Jako vždy. Jsem zvyklá všechno dělat „za minutu dvanáct“. A ještě častěji „minutu po dvanácté“. Inu, dnešní doba si to žádá.
To mi připomíná, jak mě nedávno celkem slušně nas---štvaly České dráhy. Měnily se jízdní řády. A to by nebylo, aby nerozhodili jediný vlak, který jsem ve čtvrtek po vyučování stíhala a na nějž mi dokonce z Pardubic navazoval autobus domů. Na to, že ostatní dny v týdnu musím zbytečně ztrácet čas čekáním, jsem si už docela zvykla. A teď tohle. Nestíhám o blbé tři minuty.
České dráhy – pojem sám o sobě. A to proti nim, prosím, nic nemám. Opravdu! Jsou pro mě srdeční záležitostí. Nebýt mé mizerné slovní zásoby, určitě bych je dnes zařadila do pololetní slohovky z němčiny na téma Meine Stadt. „In Königgrätz gibt es einen Bahnhof,“ začala jsem větu a vzápětí ji i skončila. To, že: „…vlak veze pouze vozy druhé třídy. Do označených vozů lze zakoupit jízdenku,“ a: „Vlak je zařazen do integrovaného dopravní systému,“ už si pamatuju docela dobře, ale přece jen na německém nádraží jsem ještě nikdy nebyla a přeložit tyhle věty je ještě stále nad mé schopnosti. Tak jsem se musela spokojit s pouhou zmínkou.
Možná se teď ptáte, jak souvisí němčina a České dráhy s tématem fejetonu. Řeknu vám to na rovinu: nijak. Majíce v oblibě plnění úkolů na poslední chvíli, hledala jsem inspiraci v jiných fejetonech. A jelikož toho času opravdu moc nebylo, chytla jsem se prvního, který se mi dostal pod ruce. V něm bylo psáno, že je možné rozšířit fejeton o téma, které se zadání vůbec netýká. Častokrát si toho totiž čtenář ani nevšimne. Nevím, co je na tom pravdy; jak říkám, nestihla jsem si tyto informace ověřit. Ten čas tak rychle letí…
Jen čtením tohoto jste ztratili tolik drahocenných chvil. Ale já Vás na to upozorňovala hned zezačátku, tak si nestěžujte. A víte co? Za chviličku bude půlnoc. Nejvyšší čas na poslední tečku. Vždyť pan profesor dopoledne říkal: „Pošlete mi to ještě dneska…“ Úkol jsem splnila. A co na tom, že už je za minutu dvanáct?