Bez Titulku

Anotace: -

Pořídila jsem si plesové šaty. Byla to bitva hodna samotného Napoleona.

Bohužel- bohudík?-  nepatřím mezi „modelky“ (= úzká ramena, žádné boky a téměř neexistující prsa), ale mezi „renesanční bohyně“ (= prsa, prsa.. všude samá prsa).

Snad by mě ani nenapadlo prahnout po nových šatech- nebýt JEHO.

→  Za vším hledej muže!

Přesně za 5 dní spolu máme jít na ples. Náš první společný večer. Pod vlivem paniky se mi všechny mé večerní „róby“ začaly zdát poněkud fádní. Zatoužila jsem po dokonalosti. Chtěla jsem, aby mě celý večer hltal pohledem. Chtěla jsem, aby po mně prahnul zvířecí touhou. Chtěla jsem pro něho být jen ta jediná. Fádnost šatníku tudíž zvítězila nad nechutí nakupovat. Někdo chytrý kdysi prohlásil, že se všechno táhne lépe ve dvou, proto jsem uprosila Kláru, svou nejlepší kamarádku, aby mi udělala doprovod. Těžko říct, která z nás byla víc nadšená.

Nastal den D a my vpluly do prvního obchodu. Objevily jsme první šaty. Líbily se mi, jenom s materiálem jsem nebyla moc spokojená. Navíc jsem si říkala, co kdyby někde přece jen čekaly ještě lepší? Myšlenka ještě lepších šatů mě natolik zlákala, že jsem si první objev ani nevyzkoušela a táhla Kláru do dalšího obchodu.

Instinkt mě neklamal. Byly tam. Visely na stojanu, krvavě rudé..Střih pro renesanční bohyně- prsa vystav, ostatní zakryj. Popadla jsem svou velikost a odebrala se do kabinky. Nedočkavě jsem ze sebe strhala oblečení. Přetáhla jsem je přes hlavu. A vida, zip. Mé naděje začaly skomírat.

„ Kelly?? Zapneš mi zip?“

Klára se natěsnala ke mně do kabinky a po dobu pěti minut se obchodem rozléhalo zoufalé funění doprovázené ještě zoufalejšími výkřiky typu: Vydechni! Vydechni víc! Snaž se! Dej ruce nahoru! To půjde! … A nakonec- To nejde…

A bylo to v háji. Šaty renesančních bohyní jsem vrátila na stojan a z obchodu jsem odcválala jako z prohrané bitvy.

Klára se mě snažila povzbudit a vlekla mě do dalšího obchodu. Vybrala mi další dva modely a zavlekla mě s nimi do kabinky. První byly hříšně krátké- sotva pod zadek. Nejsem zastánce „bordel módy“ a navíc jsem soudná, tudíž jsem je ze sebe servala, jak nejrychleji to šlo.

Druhé byly nádherné. Bílé s černými puntíky..Navlékla jsem je na sebe. Vida.. Další zip. A další prohraná bitva.

Zbýval poslední obchod. Přestávala jsem doufat.

Na stojanu visely dva typy šatů. Jedny červené, které spíš připomínaly negližé, a černé, které jsem viděla v prvním obchodě.

Kabinka byla pekelně malá. Měla jsem co dělat, abych při oblékání nemlátila rukama o stěny. První šaty- červené, byly tragické. Byly krátké a i na těle připomínaly spíš negližé než plesovou róbu.

Druhé- černé, jsem oblékala trochu s nechutí. A vida…zip. Jak jinak. Kupodivu tenhle zip se nám podařilo zdolat. Měla jsem je na sobě. Byla jsem v nich a ony byly na mě. Slastný pocit. Kelly se nacpala ke mně do kabinky, aby mi rozepla zip. Dvě jsme se tam vešly jen tak tak.

„Kelly, jsou mi! Můžeš mi ten zip zase rozepnout? Ha, ha, ha..To by byla ale sranda, kdyby se nám u jediných šatů, které mi padnou, zasekl zip…“

Ticho. Ani jsme nedýchaly. Zasekl se zip.

Co budeme dělat? Rvi to ze mě! Co když ho rozbiju? Toho si nikdo nevšimne!

Kabinka se otřásala našimi zoufalými pohyby a krom hořekování byly slyšet už jen nárazy do dřevěných stěn.

Nešlo to..Nepodařilo se nám ho ani urvat. Nakonec jsem po nadlidském výkonu přetáhla šaty přes hlavu. Zip jsme zkusily podruhé a šlo to jako po másle. Bylo rozhodnuto. Beru je!

 

Teď už jen doufám, že sobotní večer neskončí zaseknutým zipem! :D