A o tom to je...

Anotace: -

Psal se rok 2009. Vánoce byly téměř za dveřmi, přípravy byly v plném proudu, dům voněl cukrovím a na adventním věnci plápolaly dvě svíčky.

Říká se, že advent je doba klidu a míru. U nás doma to ale takhle bohužel nefungovalo. V období adventu se naše domácnost utápěla ve zmatcích a v krizi.

Nejprve se musel celý dům lesknout od podlahy ke stropu. Každoročně jsme pekli také několik druhů cukroví, motivováni heslem: Lepší více nežli méně. Nejnáročnějším úkolem však bývalo shánění dárků, které přicházely na řadu až jako poslední.

Můj tatínek se vyhýbá supermarketům co největším obloukem, proto veškerá zodpovědnost ležela na bedrech mé maminky. Ta ale na vánoční shon nikdy nechtěla být sama a proto si rok co rok hledala oběť. Letos si vybrala oběti dvě. Mě, černou ovci rodiny, která měla dávno zabalené všechny dárky, a mou tetu, která na tom byla stejně jako ona.

Byla krásná prosincová sobota. V sedm hodin se mnou kdosi neúprosně zacloumal.

„Vstávej nebo přijedeme pozdě!“ pobídla mě šeptem maminka.

S nechutí jsem vylezla z vyhřáté postele a šla se připravit.

Venku mrzlo, ale i přes to nebylo po sněhu ani památky. Dojely jsme k tetě, a protože nestíhala, posnídaly jsme společně s ní.

„ No, děvčata, můžeme být rády, že nenachumelilo. Ještě totiž nemám letní gumy.“ prohodila jen tak mezi řečí.

Na to moje maminka, deformovaná povoláním zdravotní sestry, prohlásila, že radši pojedeme naším autem. Jelikož si ale netroufala usednout za volant, musela se podřídit.

A tak jsme vyrazily. K  uším nám doléhaly tóny dětských písní, kterými teta obyčejně při jízdě uspávala dvojčata, a ze kterých mi po chvíli šla hlava kolem.

Dojely jsme do Hlinska a navštívily několik obchodů. Nosila jsem tašky, radila při výběru kosmetiky a stála místo nich fronty u kabinek. Není divu, že jsem v posledním obchodě byla jako na trní a neskutečně se těšila domů. Co se ale nestalo. Jak jsem tak postávala uprostřed obchodu s taškami v ruce, upoutalo moji pozornost okno. Bylo bílo. Nákupní horečka nás pohltila natolik, že jsme ani nepostřehly, že začalo sněžit.

„Co budeme dělat?“ začala panikařit maminka.

„Co by. Budeme doufat, že to moc neklouže.“ prohlásila s bezbřehým optimismem teta.

Vydaly jsme se na zpáteční cestu. Stěrače stíraly z čelního skla nánosy sněhu, auto se občas proměnilo v sáňky a má maminka seděla na sedadle spolujezdce a ani nedutala.

Uvnitř vozu vládla napjatá atmosféra. Byly jsme nedaleko od cíle. Před sebou jsme měly ale to nejtěžší. Zvládnout železniční přejezd pod kopcem před vesnicí Horka.

„Hlavně aby neblikala červená. Když nezabliká, je to v suchu.“ pronesla znalecky teta.

„Soni, pamatuj na to, že nesmíš prudce šlápnout na brzdu.“ kladla jí na srdce maminka.

Bylo to tu. Šnečím tempem jsme sjížděly z kopce. Okýnka se mlžila víc a víc, úměrně tomu, jak se zvyšovala frekvence našeho vzrušeného dechu. Byly jsme nedaleko od přejezdu a v tom se to stalo. Začalo blikat červené světlo. Dup na brzdu. Smyk. Byly jsme v koncích. Zůstaly jsme stát šikmo na kolejích. Chvíli nám trvalo, než jsme se vzpamatovaly. Začaly jsme panikařit. Za jak dlouho spadnou závory? Podaří se nám otočit auto do směru jízdy? Zvládneme to?

„Honem, zkus nastartovat. Musíme ujet.“ začala panikařit maminka.

Blaf, blaf, blaf. Nic. Auto stálo na místě.

„Tak vyskočíme a vytáhneme aspoň dárky z kufru.“ panikařila dál.

Auto znova zablafalo. Maminka si začala odepínat pás.

„Prosím tě seď.“ usměrnila ji teta. A konečně- motor naskočil. Otočily jsme auto a ujížděly z kolejí. Ve zpětném zrcátku bylo vidět, jak za námi padají závory.

„To bylo o fous.“ oddechla si teta a podívala se na spolujezdce, kterého zvolna opouštěla panika.

Všechny tři jsme se v ten den podruhé narodily. Rády na náš předvánoční zážitek vzpomínáme, protože jsme si díky životu nebezpečné situaci uvědomily, jak máme rády jedna druhou a pochopily jsme, o čem vánoční svátky jsou. Největším dárkem je moci být s těmi, které máme rádi- ostatní dárky jsou jenom nepodstatný bonus.