Noční intermezza

Anotace: Sníte často? Já ne. Mně se sny zdají zřídka a když už, stejně to jsou nějaké slátaniny, které vytvořil můj mozek z nudy. Občas závidím lidem kolem mne, kteří mi po ránu vykládají, co za zajímavé příběhy se jim zdálo (...)

Sníte často? Já ne. Mně se sny zdají zřídka a když už, stejně to jsou nějaké slátaniny, které vytvořil můj mozek z nudy. Občas závidím lidem kolem mne, kteří mi po ránu vykládají, co za zajímavé příběhy se jim zdálo, jaká úžasná dobrodružství zpod tepla peřiny přes noc prožili. Má to ale i svou světlou stránku - nezdají se mi noční můry. Když jsem byl malý, tak se mi zdály. Dvě z nich se opakovaly několikrát.
První si pamatuji méně. Celé to bylo o tom, že jsem stál sám na naší zahradě, kousek od zahradního domku a všude kolem po trávníku lezli hadi. Svíjeli se a syčeli na mě a já tam tak stál, nohy úplně zkamenělé. Hrůzou jsem se nemohl hnout a to bylo na tom snu děsivé a frustrující. Neútočili na mě, ale věděl jsem, že kdybych se býval pohnul, tak mě uštknou. Stejně nebylo kam šlápnout, byli všude.
Můj druhý noční děs si pamatuji již o něco lépe, snad se opakoval častěji než ten s hady, nevím. Rozhodně byl strašidelnější. Začínal tím, že jsem se sám octnul ve starém dole. Nevím proč, asi z bezradnosti, jsem pokračoval tmou stále níž a níž. Po chvíli jsem uslyšel hluk a když jsem se ohlídnul, viděl jsem (ano, byla tma, ale znáte sny) obrovský balvan, který se na mne obrovskou rychlostí valí. Samo sebou, že jsem se dal na útěk. Tehdy mne ani nenapadlo, že by třeba mohla někde být nějaká boční chodba, což by mi ostatně stejnak nepomohlo, protože jsem uběhl jen kousek, abych učinil nepříjemný objev - chodba končila. Znenadání se objevila plochá, studená stěna. Setrvačností jsem do ní narazil a hned se otočil, přesně v okamžiku, kdy mne kamen dostihl. Už nebylo úniku, už mě téměř rozdrtil, když tu ... jsem stál sám ve starém dole. Ano, v tomhle byl ten sen nejhorší, hrůzný běh o holý život se opakoval i několikrát za noc.
Ale co já vím, třeba se mi pořád zdají roztodivné sny, i děsivé. Jenže podle nějakého výzkumu prý sny velmi rychle zapomínáme a úplně nejrychleji prý, když se ráno vyčuráme. A návštěva záchodu je to první, co ráno udělám, když se probudím.
Když tak nad tím uvažuji, možná je to dobře. Nemohu se zatěžovat úvahami, jestli ten či onen výjev něco neznamenal, jestli se nemám začít bát o svůj život. No nesmějte se, takoví lidé taky jsou. Na rozdíl od nich, nemusím večer usínat se strachem, že se mi bude zase zdát něco ohavného. S klidným svědomím se můžu na noc podívat ku příkladu na krvavý horor a rána se dočkám skrze tvrdý spánek.
Ale abych nekecal. Jednu noční můru mám - prázdná bílá stránka. Nesnáším, když sedím před počítačem a civím na prázdný dokument. Víte, v tu chvíli mám takové zvláštní šimrání v břiše. Říkám tomu, že se inspirace dere ven, ale nemá kudy. Říkám si, že bych měl konečně něco napsat, ale nevím co. Vím, že někde ve mně se schovává nějaký dobrý nápad, ale zatím jsem nepřišel na to, jak ho cíleně vyšťourat, ba ani jak nakopnout mozek směrem ke spontánní myšlence.
Občas začnu psát a čekám, jak to dopadne. Ještě ani jednou to nedopadlo nijak slavně. Chcete důkaz? Právě jste jeden dočetli.