Takhle jednou v Práglu

Anotace: časem ty pravopisný chybky odstraním:))

Kdyby se moje zážitky navršily na sebe, utvořily by solidní kopec, který by se svou velikostí rovnal Mount Everestu. Sudičky mi rozhodně dali dvojitou dávku těchto životních trapasů a historek, ale pravděpodobně je nenapadlo, že bych taky potřebovala čtyřnásobnou dávku nervů, abych tyto situace zvládala relativně v pohodě a nepřipomínala rozzuřeného paviána zkříženého s nějakým chobotnatcem. Dost už ale litování a přejdeme rovnou k věci.

Stalo se takhle jednou, že moje rodinka si vyrazila rodinnému příteli na promoci do Prahy a jelikož pocházíme z města na konci světa, Praha je pro nás něco jako New York. Naneštěstí taťka rozhodl, že abychom to všechno stihli, vstaneme v pět. Nepočítal s tím, že v pět hodin ráno se mé tělo podobá mrtvole a moje energie je na tom podobně. Každopádně jsem se ale musela nějak donutit a po hodině a půl jsem se opírala o našeho zelenkavého oplíka. Konečně jsme nabrali i moje milované prarodiče a mohli vyrazit do, slovy klasika, víru velkoměsta. Dobu v autě jsem strávila neustálým hudrováním na dědu, aby mi proboha nešahal na vlasy, jelikož mi mamka na nich vykouzlila docela přijatelný účes, který mi k mému údivu na mých vlasech držel. Stejně jim děda přezdívá „suchá sláma“. Chudáka dědu jsem mohla těchto poznámek ušetřit, kdybych věděla, co nastane v metru. Jak říkám…člověk velkoměstem nepolíbený, netušil, že v metru to trošku fouká. Potom, co jsme úspěšně zakoupili lístky, prošli turniketem, ocitli jsme se před pravými ruskými jezdícími schody, nad jejichž rychlostí by se podivil i Schumacher, natož já, která jsem okusila maximálně rychlost z kopce jedoucího kola a ještě jsem si vyrazila dva mléčňáky. Moje babička, která trpí fobií z otevřených prostorů, začala hrozit holí, že tam nikdy nevleze a raději půjde přes celou Prahu pěšky. Naštěstí otecko pochopil tragédii situace a chopil se iniciativy a strhl mě vší silou na schody, stejnou metodu použil děda na mojí babičku. Takže jediná osoba, která zůstala osamocena a v poměrně zoufalé situaci, byla maminka, která jen sledovala, jak její rodina zápasí s monstrem, proti kterému je lochneská příšera naprostá habaďůra. A příjemný větřík přeměnil z mých vlasů věrnou kopii účesu Marge Simpsnové. Naštěstí mamka dorazila celá a naše rodina připomínala partu ztroskotanců čekající na poslední soud. Po jízdě, která se překvapivě povedla, jsme konečně vystoupili, došli před Karolinum a tam jsme, jako známé citlivky, se slzami v očích gratulovali našemu doktůrkovi, zašli na slavnostní menu, kde bylo konečně jídlo a já i můj žaludek jsme byly v klídku a dílo bylo dokonáno.

Cestu domů jsem vyčerpáním prospala a z celého výletu jsem si odnesla jedno velké životní ponaučení…obloukem se vyhýbat stanici Flóra.