Jak sme si pořídili slepice

Anotace: vesnické postřehy

Moji rodiče jsou štastný a milující se pár. Svoji jsou již neuvěřitelných 23 let. Nikdy se moc nehádali, nikdy to nebylo takzvaně na nože. Samozřejmě, že se vyskytly drobné neshody, tak jako to u všech lidí a manželů obzvlášť, bývá.  To vždycky když si táta zapomněl vyndat klíčky od auta z kapsy a odjel s nimi do práce (zase). A nebo když máma opět nemohla najít svůj mobil a on zůstal v pračce.  Jen jednou jedinkrát měli naši blízko k rozvodu a to když sme si pořizovali slepice.

Moje máma vystudovala zemědělku, její nejlepší kamarádky měli koně, husy, slepice, morčata a bůh ví, co všechno ještě. Já byla od mala zvyklá na kočky, spoustu křečků, pískomily, králíky na dvorku  a kapry ve vaně a samozřejmě na všechno zvířectvo máminých kamarádek. Největší dobrodružství na návštěvách bylo pro mě, jít vybrat vajíčka i přes fakt, že je slepice úporně bránily.        

A tak se moje matka pod vlivem svých kamarádek, jejího cítění s přírodou a vzrůstající cenou vajíček, jednoho dne rozhodla, že budeme mít slepice.  Vybrala to správné místo a neohroženě započala svůj boj proti všemu rostlinstvu, co si dovolilo vyrůst na místě budoucího výběhu.  Když se můj měšťácký bratr dozvěděl, že budeme mít slepice, málem to s ním seklo, on na takové věci prostě není.  Táta zachovával zpoza sportovních novin neutrální výraz a čekal, že to mámu přejde. Avšak neutralitu zachoval, jen do okamžiku, kdy mu máma oznámila, že výběh postaví on.

A tak to všechno začalo, máma tátu vozila po kamarádkách , aby se podíval, jak mají postavený kurník, čím ho na zimu zateplují, kolik má která slepic místa, kde koupit pšenici a kdy asi tak začnou snášet. Táta mlčel. Máma taky navrhla recyklovat bratrův starý bunkr na slepičí hotýlek. Táta mlčel. Mlčel i když nakupoval pletivo a plaňky, když vyměřoval, stavěl základy, mlčel i když mu to všechno popadalo na zem.  I večer u branek bodů vteřin zachovával ticho. Na otázky o kurníku odpovídal mručením.  Čím blíž bylo datum nákupu slepic, tím víc táta mručel, odsekával a kopal do věcí. Máma nebyla zrovna tichá opoziční strana a občas přecházela do ostrého protiútoku.  Zato já taktně mlčela a stála jako tichý spojenec na mámině straně.

V předvečer koupi opeřenců vypadal výběh stále jaksi… nedodělaný. Atmosféra v obýváku by se dala krájet. V tu chvíli mě napadlo, že bychom to snad zvládli i bez slepic. Že ten  výběh rozebereme a budeme dělat jakože mámu to nikdy nenapadlo  a jakože já jí nikdy plně nepodporovala.

Když jsme ty uvrkaná kuřata ve stadiu puberty přivezli v kufru domů, museli v něm nějakou chvilku zůstat, protože táta ještě stavěl.  V moment, kdy bylo všechno hotovo a slepice mohly být vpuštěny  do svého nového domova bez rizika,  že se dostanou ven a  budou terorizovat okolí, se stalo něco naprosto obyčejného. Opeřenci si uvědomily, že mají pod pařáty opravdovou hlínu a ne podlahu haly, kde vyrostly. Nadšeny tímto novým poznatkem začali v hlíně hrabat a hledat, co všechno by se dalo sníst. Tehdy máma řekla „Podívejte, podívejte, ony hrabou!“ Mámina kamarádka, která tam byla taky, dodala něco ve smyslu „Vidíš!“ Však ono jim to dojde.“  A tak jsem se všichni koukali, jak slepice likvidují tu pracně urovnanou hlínu a zabydlují se. Máma objala tátu kolem pasu a táta mámu kolem ramen. Najednou to všechno bylo pryč, všechen vztek z toho, jak nesedí pletivo, hádky o umístění výběhu a bratrovo sténání, že už mu nikdo nikdy neřekne jinak než vidlák, až se to provalí.

Ty naše uvrkané slepičky nám  prostě obohatily život.  Táta je má rád, i když to nechce přiznat. Nechává je ozobávat kůru od všech červů, brouků a tak podobně, když seká dřevo na zátop. Já si z nich udělala spíš domácí mazlíčky, přiběhnou na zavolání a krouží kolem mě jako opeřené planetky, když je čas krmení. Máma se na nás kouká a říká si, jak dobře to vymyslela a jak šikovně to její muž zrealizoval. A můj bratr? Ten mi pod pohrůžkou smrti zakázal uveřejňovat fotky svých nových miláčků na jakýchkoli sociálních sítích a stále doufá, že se to neprovalí.