Prý je mi třicet let...

Anotace: ...

„Prý je mi třicet let, jenže jestliže jsem prožil v jedné minutě tři… není mi devadesát?“ Vždycky jsem měl pocit, že se v tomto Baudelairově aforismu zrcadlí můj vlastní život. Odmalička jsem vypadal mnohem starší, předčasně jsem dospíval, většina mých kamarádů je taky podstatně starších, dokonce i manželku jsem si našel starší. A dnes je tomu právě třicet let, co jsem spatřil světlo světa. Nezačnu teď taky rychleji stárnout?
To, že jsem se narodil počátkem orwellovského roku 1984, považuji dnes za předurčení šťastné. Již brzy po mém příchodu na svět se z rozhlasových přijímačů začaly linout tóny trudomyslných melodií a byl vyhlášen státní smutek - právě totiž zemřel generální tajemník Sovětského svazu a bývalý nejvyšší představitel KGB Jurij Vladimirovič Andropov. Dodnes jsem nenašel odvahu zeptat se svých rodičů, zda se náhodou nejmenuji po této bolševické zrůdě! Ale otec je také Jiří, tak snad jsem dostal jméno po něm. V době, kdy jsem začínal vnímat svět a nastupoval povinnou školní docházku, přišla Sametová revoluce a můj vývin tak jen těsně nestačila zdeformovat totalitní stupidita. Nemusel jsem vyvěšovat vlajky, v něž jsem nevěřil, a nemusel vítat, koho jsem nezval.
Nemůžu však necítit tichou výčitku… proč právě já jsem dostal možnost prožít skvělé dětství, proč právě mně se narodily dvě krásné zdravé děti a proč právě mě vláčí osud vždy tou správnou cestou? Ptám se… čím jsem si to všechno zasloužil? Když přihlédnu k jakési nutné rovnováze dobra a zla v lidském životě, musím přirozeně očekávat zákonitý trest. Dosud jsem nepoznal utrpení, které by mě očistilo, a tak dnes nemám jistotu, že bych dokázal rozpoznat, kdyby se pod tíhou životní spokojenosti začínal můj charakter křivit. A tak raději sbírám víčka z PET lahví a na ulici přispívám do klobouku potřebným i bezduchým, jen abych tím zbaběle lacino vykoupil svoje svědomí. Žádný trest v tomto pozemském životě totiž nepřichází nezaslouženě. Zřejmě může přijít za něco úplně jiného než za to, čím jsme se opravdu provinili. Ale probereme-li svůj život a hluboce se zamyslíme, vždycky najdeme ten svůj zločin, za který nás právě postihla rána. Ale nebojím se - jsem připraven vystavit se žáru.
Můj děda říkával, že na každou generaci musí dopadnout bič. Ale kdy my se dočkáme očištění? Děda se bál gestapa a koncentráku - my se bojíme říkat pravdu, jen aby nám šéf náhodou nevzal prémie. Ale zůstává člověk ještě člověkem, když se pořád něčeho bojí? Všude kolem vidím drolící se životy našeho rozmazleného pokolení. V nemožnosti naplnit svoji existenci lidé v garáži donekonečna leští svoje nejrychlejší auťáky, chlubí se nejdražším nábytkem a nejkrásnějšími šaty. Jako ovce se nechávají krmit mainstreamovým hnojem z médií a namísto dětí se zalíbením hladí dotykové displeje svých nejmodernějších mobilních telefonů. A po nocích pláčou, jak je ten život hrozný, když jim letos nezbývá na dovolenou u moře. Copak nevidí, že tím vším pouze ukrývají za pozlacené kulisy vnitřní prázdnotu svých plytkých životů?
Jakoby se nám někde vytratila celá podstata bytí - ale prý že za to může doba a žádá si to dnešní společnost. Nevím, nikdy jsem ji neviděl, ode mě rozhodně nic nežádala. Sociologové vám řeknou, že společnost neexistuje. Stejně tak si myslím, že ani doba, na kterou často všechno svádíme, nebude tou pravou příčinou našich problémů. Na první místo je třeba postavit člověka a přijmout elementární zodpovědnost za naše životy. Jeden můj přítel žil půl roku ve tmě, večery trávil při svíčkách četbou knih. Elektřinu si nechal znovu zapojit jen proto, aby si úplně nezničil zrak. Dodnes jsem nepotkal zajímavějšího a čistšího člověka!
Naštěstí se cítím být touto tyranií blahobytu nezasažen - ve skutečnosti toho člověk potřebuje málo. Zasadil jsem na zahradě třiapadesát stromů - každý večer se na ně chodím dívat a vnímat zvuky nočního světa. Třikrát jsem vystoupil na svoji horu. Nestěžuju si, že musím žít ve svobodě, nestěžuju si, že se musím sám o sebe postarat, nestěžuju si, že můžu číst Solženicyna, chodit na Havlovy hry a poslouchat Sabaty. Tak proč sakra ten Lennon říká: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet!“
I po třicítce říkám, že bílá je bílá. Nepřestal jsem věřit v člověka a vyšší pravdu. Pořád kolem sebe vidím tolik krásy a užívám si nesmrtelnost okamžiku. Stále mě fascinuje zvuk Gilmourovy kytary a hloubka Sartrova existencialismu. Pochopil jsem, že nic není náhoda a že všechno má svůj čas. Podařilo se mi zachovat v sobě pocit věčnosti. Ale určitě není samo sebou, že i Franz Kafka zinscenoval ve svých třiceti letech Proces se svým zmechanizovaným životem. Beru to jako varování a budu se držet Baudelairovy rady: „Nechcete-li být trýzněnými otroky času, opíjejte se, opíjejte se bez ustání! Vínem, poezií nebo ctností, čím chcete…“