Genius okamžiku

Genius okamžiku

Anotace: Zajímalo by mě, jak by ten název zněl latinsky, ale tomu co mi nabídl překladač nějak nevěřím.

Stejně jako každý jiný otec jsem ani já nikdy nepochyboval o genialitě svých vlastních dětí. Prvním zábleskem výjimečnosti bylo již čůrání, první čůrání... Čůrání novorozence je věc zcela přirozená a jen blázen by na ní mohl spatřovat něco mimořádného, ovšem jen do okamžiku, kdy jste novopečeným otcem, přihlížejícím této banálně všední události. Mě první čůrání zastihlo zcela nepřipraveného. Stál jsem v pokoji chrudimské porodnice, naše úžasné, protože první, dítě leželo nahé v modelu skutečné postele, nekoordinovaně pocukávalo končetinami, já zvolna střízlivěl a uvědomoval si, že spolu s alkoholem prchá i hladina bezstarostna. Stál jsem za jeho hlavou a nemohl přehlédnout ty obrovské dlaně, chodidla, šourek…, zkrátka všechny ty tělní periferie mi tehdy připadaly větší a podivuhodně nepoměrné k tomu droboučkému tělu. A právě v tomhle užaslém rozjímání se to stalo. Bylo to rychlé, elegantní, prosté a absolutně bezchybné. Pokoj náhle překlenul tekutý oblouk, syn zůstal suchý a já, byť za jeho hlavou, úplně durch. Specialisté na hydrodynamiku i prostatici by jistě zaplesali, já ale nevěděl co s tím a tak jsem sebral a šel prostě domů.

Tak takhle nějak to u nás začalo. A kam to došlo?

Dnes přiběhli z koupelny dva, nahatí, vysmátí, s ipodem v rukou, tajuplnými výrazy ve tvářích a peckami narvanými do nosních dírek. Já opět nevím, nechápu, přiznávám, že i po letech mi ta role táty dává zabrat a aniž bych se vzmohl na cokoli, tak zazní dvojhlasné “Tati poslouchej!“ A tak poslouchám, druhorozený syn vytrhne sluchátka z nosu, zamíří je na mne, pustí nějakou tu jejich pecku a chce po mně, abych ji zesílil. Šmátrám po ipodu, horlivě tisknu tlačítko s ikonou plusu, ale neděje se nic, muzika pořád sotva šeptá. Chvilku společně neslyšíme, oni se zjevně baví mou dospělou neschopností, pak se ten mladší zatváří světácky, vrazí si pecky zpátky do nosu a jeho hlava se zázrakem rozezní. Je to jako kouzlo, jak kdyby připojil reproduktor a ne jen obyčejný nos. Já zase nevím, nechápu… k čemu je Weberův zákon, všechny ty poučky o recipročních obvodech, tuhosti ozvučnic a podobné hovadiny, když děti dávají celou tu akustiku s prstem, pardon, se sluchátkem v nose.

Autor Luky-33, 05.11.2018
Přečteno 633x
Tipy 15
Poslední tipující: Jort, Frr, Lighter, Rbb, ARTeFakty X. Múzy, básněnka, zdenka
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Prostě použili vše naopak! Tedy svoje nosodutiny. To je geniální...:-)

06.11.2018 12:28:06 | Lighter

Tak to prostě je...pokrok:-)

05.11.2018 22:15:50 | básněnka

...nezastavíme :-)

06.11.2018 10:02:21 | Luky-33

Mám u sebe ipod, jak jinak, s bezdrátovýma peckama. Po přečtení si je bleskurychle strčila do nosu. Nic. Přidala zvuk na plné pecky. Jo, taky slyším nosem. Když si ucpu uši, komorní hudba...tak jako naše děti.

05.11.2018 21:41:38 | Philogyny

Jestli se tvoje nosní dutiny chovají jako reproduktor neposoudíš sama, to musí slyšet někdo druhý. :-) Ale jako dobrý, přesně takovou reakci, že to lidi budou zkoušet, jsem tak trochu očekával. :-)

05.11.2018 21:58:09 | Luky-33

té první čáSTi dost dobře rozumím ... za hlavu jim to šlo nejlépe ... mám také dva, dnes již dospělé syny ... a té druhé části příliš nerozumím ... jsem technický antitalent ... úsměv.z.

05.11.2018 21:24:35 | zdenka

Aha, ale to neznamená, že je problém u tebe, spíš je jen špatně napsaná. Fejeton není poezie, ten by měl pobavit každého čtenáře. Každopádně díky za reakci, zkusím se nad tím ještě zamyslet.

05.11.2018 21:30:31 | Luky-33

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí