Svět dává smysl, jen když není co ztratit

Anotace: ...

V předvánočním čase si kamarád klempíř zahrál na anděla. Když opravoval lopatky větrného mlýna, utrhl se s ním výtah na střešní tašky a zřítil se z osmimetrové výšky na zem. Kromě lehkého otřesu mozku a nadvakrát zlomeného předloktí se mu ale dohromady nic fatálního nestalo.
Na sváteční hospodské besídce, kde se jednou za rok sejde kompletně celá ves, aby zresetovala mozky a do nového roku vstoupila s čistým hledím, se mi po několika panácích zelené přiotevřely brány vnímání a podlehl jsem pokušení se ho u baru přeptat: „Hele, Michaeli, cos cítil v ten okamžik, když sis uvědomil, že letíš?“
„Tak to vím úplně přesně,“ dostalo se mi rychlé odpovědi, „řekl jsem si: dávno měls to starý lano vyměnit, vole!“
Upřímně, očekával jsem nějakou metafyzičtější historku, protože ne každému se podaří přežít vlastní smrt. Třeba něco takového jako „ve vteřině se mi před očima promítl celý život, a pak mě za rameno popadla neviditelná síla“ nebo „najednou jsem spatřil bílé světlo na konci tunelu“ nebo „díval jsem se z výšky na svoje vlastní tělo, jak bezvládně padá k zemi.“ Nic z toho se však nekonalo, a tak jsem to po dalším kole zelených zkusil znovu: „To je mi jasný, žes myslel v první řadě na to, jak si zachránit život. Ale co tě napadlo, když sis uvědomil, že to lano prostě prasklo a že ten pád nezastavíš?“
„No, napadlo mě, musíš se, vole, chytit aspoň toho žebříku,“ odpověděl mi i napodruhé dost podobně.
Zklamaně jsem vydechl. Hrozně mě zajímal ten mezní okamžik. Ta výjimečná chvíle smíření se sebou samým, kdy člověk pochopí, že je všemu konec. Někdo mi totiž říkal, že svět dává smysl, jen když není co ztratit. Podivoval jsem se, že on vůbec netuší, na co se ho ptám. „Jasný, utrhlo se lano, žebříku ses nechytil. Ale cos cítil v tu chvíli, kdy bylo všechno ztraceno?“ docházela mi pomalu trpělivost.
„Říkám si, Michale, ty starej blbče, nesmíš hlavně spadnout do těch želez, co jsou dole, jinak jsi v prdeli a skončíš v invalidním důchodu.“ Vzdal jsem to. Žádné transcendentno. Nejsme holt všichni Zola nebo Dostojevský, abychom v utrpení dokázali spatřovat smysl. Docvaklo mi, že různí lidé prostě vidí některé věci různě.
Před lety, v den narození mé dcery, jsem na její počest na zahradě sadil břízu. Nádhernou, panensky bílou břízu, hrdý symbol Pasternakova Velkého Ruska. Našel jsem jí místo nad zahradním sklepem, tak abychom ji měli každý den na očích. Poroste s dcerou, bude jejím svědkem i soudcem, bude jejím osudem. Místo mízy v ní bude kolovat krev. Její krev. Naše krev. „Tam jsi to neměl sadit, ty kořeny naruší beton a začne ti zatékat do sklepa. Navíc je to silný alergen. A kolik je z ní listí na hrabání,“ shodil okamžitě můj ušlechtilý záměr kolemjdoucí kmet. Jeden z těch vesnických typů, co chodí celý den v montérkách a předstírají, že jsou stále na cestě od jedné práce ke druhé. Vídal jsem jich v mládí mnoho, když jsem chodil každé ráno na podmáslí a čerstvý chleba. Ať jsem přišel kdykoli, postávali před obchodem s krátkými přestávkami celé dopoledne. Byli o dvě generace starší, mně bylo možná třináct, ale už tehdy se mi zajídala ta faleš, s jakou si pro každodenní lahváč a panáka vodky museli chodit převlečení v montérkách. Mám je však soudit za to, co jim v mládí natloukli od hlavy?
„Ta bříza je nádherná. Je tak čistá...“ poznamenala jen tak mimochodem dcera, když jsme pak o šestnáct let později slavili na zahradě její narozeniny. Znala to nejcennější umění života: dokázala žasnout. Některé oči holt vidí do dálky, aby mohly koukat do hvězd, zatímco jiné nevidí dál než na pevnou zemi pod nohama. Ve starém Řecku spadl Thalés z Milétu do studny, když chodil po dvoře a pozoroval hvězdy. Ale kdo bude měnit náš svět, když budou všichni jen koukat pod nohy a dávat pozor, aby uchránili své pohodlné životy?
Vznikne společnost bez ideálů. Taková, jakou pomalu ale jistě začíná být ta naše. Společnost bez umění, bez hudby, bez literatury. Společnost, v níž konzum vysál z lidí ducha. Otupělá, jednolitá masa bez hodnot, připomínající zpuchřelou růžovou žvýkačku na botě, od níž se nejde odlepit, které se nejde zbavit. „Člověk musí vždy a znova artikulovat jakési ideály, artikulovat jakési hodnoty, prosazovat je, bojovat o ně a musí se jako don Quijote pokoušet o cosi. Nejhorší je, když řekne: stejně nic nezměním, stejně všechno dopadne špatně, tak co bych se snažil,“ říká v jednom z dokumentů Václav Havel.
Ráno po pitce mě probudily hlasy na ulici. „Kdo se s tím má odhrnovat, mám svojí práce dost a teď ještě tohle. Ať už je konečně po těch svátcích,“ nadával někdo mezi zvuky lopat šoupajících po chodníku. Vykoukl jsem z okna, krajina byla, kam až oko dohlédlo, pokryta sněhem. V zahradě se vyjímala majestátní bříza, jejíž ojíněné větve odrážely ostré sluneční paprsky.