dospěláctví.

dospěláctví.

Být dospělák je moc fajn. Teda ten dospělák na prahu dospěláctví. O dalších úrovních toho zatim moc nevim.

Škola není povinnost, máma už nekontroluje. Nebo aspoň míň. Někdy až tak málo, že pak musíš zkontrolovat ty ji.

Poflakovat se můžeš, s kým se ti zlíbí. Třeba i s ňákým tim anarchistickým bohémem. I když na tebe má blbej vliv, ale na to za čas přijdeš sám.

Kapesný se změní ve vejplatu, za kterou už pořídíš lepší víno. A taky boty co se ti fakt líbí, ne ty praktický co ti koupí vaši.

Pak třeba odjedeš do světa a budeš se ňákej čas toulat. Vyrosteš o další kousíček a tvoje touha po smysluplnosti poroste s tebou.

Taky začneš řešit dospělácký věci jako účet za elektriku a jak udržet ledničku stále plnou. A uvědomíš si, co pro tebe ty rodiče vlastně dělali. A bez keců. A začneš je mít rád ještě trochu víc.

No a hlavně máš konečně čas přijít na to, co chceš v tom životě vlastně vopravdu dělat! Teď když už máš po vejšce, protože bez titulu jsi dneska nic žejo. A tak se pět let honíš za Ingem nebo Mgrem v oboru, kterej tě vlastně tak moc nebere. Hlavně že to máš. Jak říká jeden moudrý pán, my na těch papírech stavíme svět. Jsme prostě jedna velká papírová civilizace.

No jo ale ty teď vážně můžeš být, čímkoliv si přeješ! A možná poprvý v životě před sebou nemáš jasný cíl.

Tvý kámoši usednou na ňáký vyhřátý místečko v kanclu. Pevnej odvod zdravotního a sociálního a menza hned za rohem. Šéfová je sice kráva, ale za pět tejdnů dovolený to stojí.

Jenže pokud tvým dalším cílem není zasazení stromu a zplození syna, do kterýho vložíš všechno to, co sis sám nelajznul – jako třeba dostat ještě váženější papír, než jakej ty už máš ve svým váženým šuplíku - vyvstává nevyhnutelná otázka. A CO TEĎ?

Řeknu ti, je to zatraceně zapeklitá věc. Vyvolává spoustu obav a strachů a pláče a opilých nocí. Po těch se pak budíš se stejným nepříjemným pocitem, jen ještě zesíleným útržkama z toho, co jsi to včera zase vyváděl. No a tak dny plynou. Tu zpropadenou elektriku nějak platit musíš. Děláš teda něco, co aspoň z dálky a s přimhouřenýma očima vypadá jako to, co by tě mohlo bavit. No nebaví no, ale možná tam narazíš na moc prima člověka, kterej ti třeba zůstane hodně blízkej. A to za to stojí.

A tak pátráš dál. Pořád. A depkaříš. Často. Možná si zkusíš život vylepšit nějakým člověkem. Jenže to taky není úplně ono. Protože depka přitahuje depku. A dvě depky jsou horší než jedna. A hlavně taky teda svoje naděje a sny je lepší vkládat do sebe než do druhých. Ty maj totiž pak vždycky tendenci je všechny pošlapat. No a to přece nepotřebuješ žejo.

A tak se nakonec na všechny vybodneš. Zavřeš se doma a čumíš do stropu. Čumíš do něj tak dlouho, až do něj vyčumíš díru. No a pak, když už se to skoro nedá snýst, tě možná překvapí, jak je to ticho vlastně příjemný. A začneš ho pozorovat a zkoumat. Nejen pod tou vyčumělou dírou ale i když ráno snídáš. Nebo v tramvaji nebo když stojíš na červenou. A zjišťuješ, jak to ticho není vůbec jen tichý. Má v sobě všechny zvuky světa. Troubení aut, vřeštění kachen, když přistávaj na Vltavě. Křik malých smradů, který je ti teď nějak míň protivný. Jako by sis najednou všeho všímal víc. Jakoby najednou všechno chytlo lepší barvu.

Víš, o čem mluvím? Je to jak probuzení ze stodvacetiletýho spánku. Ten klid je přímo hmatatelnej a vychází zevnitř. Z tebe samotnýho. Na rtech nechává lehký úsměv a tvý srdce se jakoby furt tetelí.

Najednou víš, že do tohohle světa patříš. Se všema svýma nezdarama a nedokonalostma. Se všema nejistotama. Protože jistý je jen to, že v životě není vůbec nic jistý. Ale to už ti teď moc nevadí. Nebo aspoň většinou. Někdy ti to vadit bude. Protože ještě jednou věcí si můžeš být jistý. Že nic nebude pořád jen dobrý. Bude to taky horší a někdy uplně špatný a k pláči a k posrání. Jenže jakmile se naučíš cítit ten klid, už nikdy nic neni tak zoufalý. Třeba i když to bolí. Protože všechno má najednou nějakej obsáhlejší smysl.

Takže ňákej závěr z toho. Nejsem tu, abych dávala rady. Ale jestli můžu někomu něco doporučit, tak jen ať víc čumí do stropu. Já totiž sama ještě přesně nevim, čím chci být, až budu ještě větší dospělák. Ale mám takovej pocit, že to moje ticho jednou přinese velký věci. A tak se do něj zatím jen tak usmívám.
Autor zuz_, 10.05.2019
Přečteno 210x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: OndraK
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Já mám 3 zdroje takový tý mentální stability: práci kde je 100 lidí všichni se rádi zdravíme, kroužek volejbalu (fotbal už nehraju to bývala taky paráda), a kroužek zpěvu. A rodina. A les. --- To vám děti ze srdce přeju aby se každému nějak povedlo se najít, protože život i dnes pořád může být šťastný a velmi příjemný.
Úvaha je napsaná dobře, bez chyb a správně nazvaná.

11.05.2019 09:40:35 | Karel Koryntka

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter