Poznámka k Jesenicku

Jako rodák jen malou glosu. Jesenicko, jako zřejmě i jiné oblasti v tzv. Sudetech, dostalo vysídlením Němců po válce, které nahradili z velké části přistěhovalci ze všech možných koutů Československa, poměrně velkou ránu, ze které se vzpamatovává dodnes. Novoosídlenci si budovali vztah k místu často několik generací, což bylo znát ještě poměrně donedávna nejen na chátrajících nemovitostech, ale i na nevzhlednosti a zanedbanosti mnoha přilehlých dvorků a zahrad. Prostě to neměli v krvi, jako je tomu třeba na Hlučínsku, což je z hlediska pořádkumilovnosti úplně opačný extrém, jak mi dáš Marty jistě za pravdu ;-) Teprve v posledních desetiletích místní obyvatelstvo už snad opravdu zakořenilo a na vzhledu krajiny (když nepočítám kůrovce) se to už také zřetelně projevuje, a kromě přirozené drsnosti, která k Jeseníkům neodmyslitelně patří, je už podle mne možné mluvit i o jisté malebnosti, hodně se vztah lidí k prostředí, včetně vlastního majetku, proměnil. A nové generace se již také víc zajímají o místní historické tradice, o zdejšího genia loci, mnohé se i daří až překvapivě oživovat. Stále je to ale ve srovnání se zbytkem republiky poměrně chudá a odlehlá oblast, kde na kdysi výstavných vilách je znát, že jde o zašlou slávu z dob, kdy to byl i hospodářsky poměrně kvetoucí kraj, byť osídlený převážně Němci. Totéž je zřejmé i na polské straně hranice, kde to bylo po válce ještě zanedbanější, ale už nás možná v té péči o krajinu i předbíhají. Víc než 40 let už tuto proměnu pozoruju spíš jako návštěvník, o to zřetelněji ji ale vnímám. A jen malou doušku na závěr - máma se v domku, který postavil můj děda a kam už jezdím jen jako na chalupu, před válkou narodila, dokonce ji v české menšinové škole učil stejný učitel, jako v šedesátých letech potom i mě. A než museli po záboru Sudet Hitlerem odejít do vnitrozemí, měli s místními Němci dobré vztahy, žádná národnostní animozita mezi nimi, tak jak to máma alespoň coby dítě vnímala, nebyla, rodiny se spolu stýkaly, děti kamarádily apod. Pár německých obyvatel v městečku zůstalo i po válce a s mámou se k sobě i poté hlásili jako dřív. Z pohledu obyčejných lidí nebyl důvod k vzájemné nenávisti, velká politika a velká historie a běžný život se zkrátka vždy nekryjí tak, jak si podle naučených schémat někdy myslíme, je to naštěstí mnohem pestřejší...

07.09.2020 17:48:31 | Amonasr

V tom textu je zakódován celý obsah pravdivě prožitého života. Do těch neobydlených hraničních území byly pozváni /němci/, zabrali volné pozemky a tvrdě pracovali v mnoha generacích ve zdánlivě málo pohostinných lokalitách. A grunt se jim zažral hluboko pod kůži. Ten, kdo alespoň v mládí k tomuto načichne, vrátí se a nikdy už neopustí "své já". Není to o vlastnictví, je to kořenech rodu, svém lidství, stanovené filozofii životních hodnot a rodových vazbách.
Vykořeněnost a bezcílnost lidí v městských aglomeracích je doslova duchovní mor betonových panelových hrůz a nocleháren. A tak lidé hledají adrenalinové náhražky. Nejedou si o dovolené odpočinout, přemýšlet a tužit rodinné vazby. Jedou šílet, užít si za každou cenu a rozfofrovat co se dá.
Koupit si chalupu kdekoli neznamená koupit i sociální vazby. K tomu je potřeba na té půdě žít. Žít s ní a tvořit.

06.09.2020 11:32:41 | Lesan

Genius loci zdá se to všechno nějak "podělal", inu mladí si patrně v městském bytě polepšili, dostat chalupu s takovým duchem místa by byl patrně danajský dar.

05.09.2020 20:39:20 | Vivien