Člověk se základním vzděláním by měl minimálně vědět, proč padá na hubu

Anotace: „Nedůležitý? Učím dějiny a literaturu. Odkdy je to nedůležité?“ diví se židovský profesor historie v krakovském ghettu, když mu mladý esesák jako nepotřebnému odmítne přidělit pracovní knížku.

Tato scéna ze Schindlerova seznamu se mi vybavila, když jsem listoval revizí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, dokumentu, jenž vymezuje závazné rámce vzdělávání v jeho jednotlivých etapách. V dobách, kdy jsme ještě věci označovali přímo a nezaobalovali vše do rádoby odborných termínů, řekli bychom jakési osnovy.
Historii sice píšou vítězové, ale kdo dnes určuje, co je a není důležité? V nových osnovách se po proškrtání nenašlo místo pro Ohmův zákon o elektrickém odporu. Z přírodopisu zmizela buňka. Jako zpráskaní psi vyšli z revize Izák Newton se svými dnes už (asi) nepotřebnými zákony pohybu i Eduard Štorch s dobrodružnými příběhy z pravěkých kultur. Potom se člověk musí sám sebe ptát, čemu ve výchově k občanství vadily věty: „žák rozpoznává projevy záporných charakterových vlastností u sebe i druhých lidí (…) rozlišuje základní rozdíly mezi lidmi, obhájí a odůvodní své názory, připustí svůj omyl.“ Chápu, dnes už přece žádné rozdíly mezi lidmi nejsou! A myslíte-li si opak, progresivní škola 21. století vás naučí připustit si váš omyl a omluvit se za své zpátečnické postoje. Z podobných důvodů byl vyškrtnut i výstup: „žák uvede příklady mezinárodního terorismu a zaujme vlastní postoj ke způsobům jeho potírání.“ Ani mezinárodní terorismus už neexistuje! V Evropě nedochází k žádným bombovým útokům, nikdo nenajíždí auty do lidí, nestřílí novináře ani nepodřezává kněží v kostelech jako podsvinčata. Naopak teď budeme děti učit, že náš spravedlivý svět je komplet zalitý sluncem, a to zejména proto, že jsme se poučili z chyb našich předků a kajeme se za jejich úspěchy: „žák vysvětlí rozdílné tempo modernizace a prohloubení nerovnoměrnosti vývoje jednotlivých částí Evropy a světa včetně důsledků, ke kterým tato nerovnoměrnost vedla (…) respektuje kulturní zvláštnosti, názory a zájmy minoritních skupin.“ Zajímavé, že pro tohle se místo v osnovách najde. Nedovolím si soudit, co by se ve školách mělo nebo nemělo učit, ale co se týká Newtona, myslím si, že člověk se základním vzděláním by zkrátka měl minimálně vědět, proč padá na hubu.
Nejvíc mě mrzí, že už se naše děti nebudou učit o antických osobnostech. O Diogenovi, který žil naložený v sudu a nebál se říct nejmocnějšímu muži světa, ať nezavazí. O Thalétovi z Milétu, co koukal na hvězdy v takovém duchovním transu, až spadl do studny. A zejména o Sisyfovi, jediném chlapovi v dějinách, jenž přijal svůj úděl. Už renesanční umělci Leonardo, Rafael nebo Dante chtěli antiku znovu vzkřísit k životu. Uctívali ji osvícenci osmnáctého století na čele s Rousseauem a Voltairem. Na křesťansko-antických základech vyrostla celá evropská civilizace. Tak co na ní teď vadí novodobým uctívačům digitálního světa? Jasně, je to ten ideologicky závadný antický ideál harmonického souladu tělesné a duševní krásy. My jsme dnes dál než Aristoteles. Víme, že v současném pokrokovém světě nejsou lidé hezcí, nebo oškliví, chytří, nebo hloupí, zlí, nebo dobří - ale že jsme všichni jedinečné osobnosti s individuálními potřebami. Proto bylo třeba tyto reakční názory sprovodit ze světa. Podobně jako jsme kdysi zakázali Broučky, protože opiem lidstva trávili pracující lid. Nebo když jsme se motory traktorů snažili přehlušit Seifertovy verše. Stejná, a v mnoha ohledech ještě daleko zrůdnější indoktrinace dnes latentně probíhá v českých školách ve jménu liberální ideologie.
Vzdělanost má dlouhou historii a vývoj. V raném středověku uměli číst a psát jen duchovní v klášterech. Ještě Karel Veliký, nazývaný Otcem Evropy, se celý život styděl za svou negramotnost. S novověkem se vzdělání stalo alespoň výsadou vyvolených. Od osvícenských časů Marie Terezie máme povinnou školní docházku. Lidstvo vždycky chtělo poznávat svět, objevovat, chápat, všemu porozumět. Ale dnes? Rozhodli jsme obrátit vývoj dějin a vydat se proti proudu zpět do dřevních dob. Bojujeme za to, aby se toho dnešní děti učily co nejméně, aby nebyly přetížené informacemi, nemusely psát domácí úkoly, škrtáme v osnovách, redukujeme učivo. Ministr školství hřímá, že „učitel by neměl být chodící encyklopedií“. To je poprvé v dějinách pedagogiky, kdy se moudrost stala přitěžující okolností.
Neexistuje hloupější argument, než že by se děti měly učit jen to, co je baví a co budou v životě potřebovat. To by se pak dost možná neučily vůbec nic. A kdo z nás ví, co bude v životě potřebovat? Základní škola má dát mladému člověku rozhled, dát mu nahlédnout do všech zákoutí světa, kam se nezadržitelně řítí. Skutečný dopad revize na reálnou výuku však bude zcela zanedbatelný. Pro učitele jsou RVP i ŠVP jen nutné zlo, pozlátko, výplod kancelářských teoretiků, bezcenné cáry papíru ležící v zaprášeném šanonu někde ve sborovně.
Díky progresivistickým trendům v západním světě nám dnes výchova našich dětí může často připadat jako sisyfovská práce. Nedaří se nám přesvědčit žáky, že vzdělání je pořád hodnota. Není snadné odolávat destrukci klasického školství, ani pro ty, kdo práci s dětmi milují. Ale i Sisyfos dokáže být šťastný, alespoň v okamžicích, kdy se jeho kámen valí dolů z kopce. Akorát zatímco on to přičítá zvůli bohů, my známe Newtona.
Teda zatím ho ještě známe.