3. Mimo město

Anotace: Bylo mi patnáct a byla jsem strašně „dospělá“ - začala jsem „nový“ život bez rodičů.

Prázdniny jsem obrečela. Nechtěla jsem pryč od lidí, s kterými jsem vyrostla, dospěla. Mezi nimi několik platonických lásek. Každý rok to byl jiný spolužák. Doma jsem chodila kolem zrcadla, nakrucovala jsem se ze všech stran a ujišťovala se, že „přece nejsem tak hnusná“. No, pro ty naše „nevyspělé chlapce“ asi ano, takže z toho nikdy nic nebylo.

***

Na střední školu mimo město i mimo kraj (do kraje „razoviteho“) jsem nastoupila se strachem a zvědavostí zároveň. Byl to nový začátek, nepopsaný list. Ale bohužel kompletně dívčí kolektiv! Já, ta zakřiknutá obyčejná holka z malého města a ony. Hvězdy (nejen) třídy. Frajerky, které střídaly kluky jak na běžícím páse (a slavnostně si pak ryly čárku na pravítko) a vyprávěly nám ostatním, jak si to kde užily a co všechno zažily… A to všechno tak barvitě, že si to buď celé vymyslely a nebo by z fleku mohly psát „červenou knihovnu“.

Jediným zpestřením v ryze dívčím kolektivu byli kluci z blízké zemědělky (ale tam moc nebylo z čeho vybírat) a pak taky vojáci z nedalekých kasáren. No, to byla, panečku, jiná podívaná. Ochomýtali se kolem intru, že měly vychovatelky co dělat, aby je odehnaly. Ale tam by se vybrat dalo…
Bylo jasné, že jim jde jen o jedno, někteří z nich měli doma přítelkyni, ale to nám nebránilo v tom, strávit s nimi pár odpolední a pobavit se (bez jakýchkoliv bočních úmyslů. Fakt!). Jakmile však v lednu odešli do civilu, bylo po všem… Žádní takoví „fajní“ už nenastoupili.

Na konci února se mi přes sms ozval kluk z mého rodného města. Mobil jsem měla sotva dva měsíce a získat na někoho telefonní číslo bylo docela složité, takže měl můj obdiv. Chvíli jsme si psali, pak se sešli, pak jsme spolu o sobotách chodili a pak mi 1. května napsal další sms, že to nemá smysl, že se vidíme jen jednou týdně a že tedy bude lepší se rozejít. Jako, obrečela jsem to, protože na začátku mu přece nevadilo, že jsem přes týden ve škole…
Ale byla jsem v prváku, on v maturitním ročníku a dva měsíce „chození“ není žádná dlouhá doba. Každopádně do dneška, když se potkáme, se spolu dokážeme bavit. Což je vlastně fajn.

***

A o prázdninách mezi prvákem a druhákem začal první dlouhodobý vztah…