4. Čtyři roky

Anotace: Neumím flirtovat. Neumím se seznamovat. Schovávám se za psaní - zpráv, mailů, příběhů…

Neumím flirtovat. Asi. Nebo rozhodně ne naživo. Dokážu se třeba i rozmluvit, ale trvá mi to. Nejpřirozenější je pro mě psaná forma komunikace. S kýmkoliv. Při telefonování mám strach, že mi vypadne signál, neuslyším důležité informace… nebo když mi volají „šmejdi“, neumím rázně zakročit, často jim všechno odkývu… Zmůžu se na neurčité ukončení hovoru: „Musím si to promyslet.“ Nebo: „Teď nemůžu mluvit, zavolejte později.“ Hned nato pak ukládám číslo na black list.

Proč ten dlouhý úvod? Protože přesně takhle se seznamuju s kluky - přes mobil a textovkou. Jako můj další vztah. Vlastně první dlouhotrvající…

Na počátku milénia se všechno podstatné řešilo přes různé „komunikátory“ a různé typy seznamek. I já tomu „podlehla“. Seznámila jsem se tak se čtyřmi kluky, vyměňovali jsme si poctivé, ručně psané dopisy. Ale nikdy jsme se nepotkali. Všichni byli z Čech. A pak… Konečně jsem narazila na kluka v mém věku a ještě ze stejného města.
Měsíc jsme si psali maily a esemesky, vyměnili „nicneříkající“ fotky, než jsme došli k závěru, že se potkáme. Navrhla jsem místo schválně v centru, abych mohla když tak zdrhnout… Jakmile jsem se začala blížit, začala jsem být nervózní. Někdo, kdo by odpovídal popisu, tam seděl na lavičce. Ale pro jistotu jsem jen „prosvištěla“ kolem, protože to přece nemůže být on. „Takové hubené ucho,“ říkala jsem si. Obešla jsem blok a vracela se na místo setkání. No, tak to bude on, když mi jde naproti. Upřímně, nadšená jsem nebyla. Nakonec jsme spolu strávili celé odpoledne a večer, procházeli se po městě. Tak se to opakovalo celý zbytek prázdnin. Pravidelně jsem domů přicházela s hodinovým zpožděním.
Přestávalo mě to ale bavit. Sakra, co zase je, že se k ničemu nemá. Nadechla jsem se, 1, 2, 3 a naklonila jsem se k němu a dala mu pusu. Konečně, tři dny před koncem prázdnin, mám kluka!

Byl to fajn pocit. Ale na druhou stranu jsem měla „černé“ myšlenky… Nebude mu taky vadit, že jsem přes týden na škole a vracím se domů jen na víkend? Když ten začínající vztah „přežije“ první dva kritické měsíce, bude to už jen lepší…
Vztah přežil v tomto systému tři roky. Oba jsme končili střední školu současně. Dokonce i svaťák jsme měli ve stejný týden a oba jsme maturovali ve stejný den i čas. Pořád jsem se s ním v duchu srovnávala. On byl jedničkář, já měla část předmětů fakt vydřenou. Když jsem mu s radostí oznamovala, že jsem to dala (maturitu) a že mám tři dvojky a jednu jedničku, uzemnil mě tím, že on má tři jedničky a dvojku! Slavit to chtěl se svými kamarády, já šla na vedlejší kolej. Trochu mě jeho chování zarazilo, ale špatné myšlenky jsem se snažila zahnat. Nicméně od té doby jsem byla asi ostražitější.
Oba jsme dál pokračovali ve studiu a oba ve stejném městě. Strašně jsem se chtěla ve vztahu posunout, bydlet s ním, on si chtěl užívat vysokoškolský život na kolejích. Mrzelo mě to, ale neřešila jsem. Bydleli jsme od sebe pár zastávek tramvají.
Mohli jsme spolu trávit víc času než kdykoliv dřív. A já začala poznávat, jaký je. Myslel nejdřív na sebe a pak možná na ostatní, byl nejlepší. Ve všem. Muselo být po jeho, protože prostě tak!

Skončil prvák a naskytla se možnost jet na pár týdnů do zahraničí. Naši z toho nebyli úplně nadšení, měli jej dávno prokouknutého. Já to však riskla. Napsala jsem jim, že to zkusím. Že spolu budeme pět týdnů v kuse a uvidíme, co to s námi udělá.
Poslední týden v červnu jsme odjeli. Z počátku to bylo fajn. Pak mi opět začal dávat najevo, že jeho angličtina je lepší, že on mě v podstatě nepotřebuje (přestal si mě všímat), ale já bez něj jsem nic.
Daleko od domova a svých blízkých jsem měla spoustu času na přemýšlení. Začalo mi být jasné, že takhle teda ne. Že možná nám oběma nakonec vyhovoval vztah jen na víkendy. Alespoň jsem se ujistila, že tohle nemá budoucnost.
Domů jsme se vrátili v půlce prázdnin. Přijela jsem zničená, pohublá a měla jsem ho plné zuby. Řekla jsem mu, že vzhledem k tomu, jak dlouho jsem byla pryč, tak bych chtěla o to víc trávit čas s rodinou a blízkými. Ze začátku s tím byl v pohodě, po týdnu se mu to přestalo líbit… Mně se to ale líbit začalo. Nikdo mě „nepeskoval“, neříkal co mám dělat a kdy. Cítila jsem se zase plná síly, radosti a tak nějak svá.
V září jsem nastoupila do školy a užívala si měsíc „klidu“ (nastupoval jako všichni vysokoškoláci až v říjnu). Akorát jsme celé září (na dálku) řešili společné bydlení. Já už ho taky prokoukla a do ničeho takového se mi nechtělo. On najednou asi zjistil, že by nebylo špatné, kdyby kolem něj pořád někdo skákal, jak on píská…
Naštěstí jsem měla dost odvahy říct ne společnému bydlení a o měsíc později i společné budoucnosti. Žádný rozchod přes esemesku se nekonal. Normálně jsem přišla k nim domů a naplno mu řekla, co mi vadí a že to chci ukončit. Brečel, vydíral, vyhrožoval… Nehnulo to se mnou… Rozloučila jsem se a šla. Párkrát jsme se pak ještě potkali ve městě a vypadalo to, že mě chce zabít pohledem. Mně však začaly nejkrásnější dva měsíce. Užívala jsem si volnosti, trávila čas se svými spolužáky ze základky, kteří studovali také ve stejné městě a ty čtyři roky jsem s nimi zakončila silvestrem.
Bývalý mi však nedal pokoj přes zprávy dobrého půl roku. Přestala jsem reagovat. Nemělo smysl mu cokoliv vysvětlovat…

A po Vánocích se začal psát příběh "budoucí rozvedené"…