8. Nic není takové, jak se zdá

8. Nic není takové, jak se zdá

Anotace: Poslední měsíce, kdy jsem z toho mohla ještě vycouvat, ale já pořád věřila, že všechno bude krásné, zalité sluncem a tak nějak "úplné".

Možná se to zdá jako idyla. Ženská je doma s dětma, protože tak je to dané, muž chodí do práce a nosí peníze. Na venek to tak mohlo působit, ale... Byla jsem jak v kleci. Jen ta klec nebyla zlatá. Neznala jsem nic jiného než domácí prostředí.

Když jsem byla podruhé těhotná, musela jsem se naučit přehlížet rýpavé poznámky od "tchánů", že chlap nebude chlap, pokud nebude mít syna. I přes jejich prvotní zklamání, že je to opět holka, se k druhé dceři až nezdravě upnuli a přes veškeré moje protesty (trvající až do dneška), z ní udělali "tátovu holčičku", na kterou se člověk nesmí křivě podívat a jakákoliv kritika je nepřípustná.

Šití neustále zmiňuju, protože to byl jediný únik. Od všeho. To jediné mělo jakž takž smysl. A díky výdělku z něj jsem mohla volněji dýchat. Jen při myšlence na to, že bych si muži musela říct o peníze, se mi dělalo zle. Pokaždé, když mi "musel" dát nějaké "kapesné", bylo to provázeno desítkou doplňujících otázek a argumentů:

Kolik? Proč? Na co? Už zase? Vždyť to není třeba. Myslím, že to děti nepotřebují - stačí jim to, co mají. Nebavilo mě na to neustále odpovídat. Nic by to nezměnilo. Jen jsem z toho byla čím dál častěji a víc smutná a zklamaná, že mu ani ty děti nestojí za to, aby jim něco koupil bez řečí.

Vlastně teď, když si to tak zpětně promítám, vždycky to bylo jen o penězích.
Nikam se nejezdilo, protože dětem přece stačí vyjet za město za prarodiči.
Zoologická? Vždyť jezdí každoročně se školkou.
Na výlet mimo město? Možná jednou za rok ale ne za hranice okresu.

Oblečení jsem řešila opět šitím nebo tak nějak na "tajňáka". Z druhé ruky na bazarech nebo v levných řetězcích typu KIK a hned jsem je řadila do skříněk mezi starší oblečení. Neměl vůbec přehled, co tam mají. Jediné, co jsem hlásila, že je opravdu potřeba, byly veškeré boty a zimní oblečení. Z počátku jsem se mu snažila každý výdaj vysvětlovat a obhajovat se, ale časem jsem to vzdala. Začala ve mně hlodat myšlenka, že má možná pravdu a já jen zbytečně utrácím.

Kam ale peníze mizely, nevím. Rodinné výdaje jsme měli rozděleny, menší nákupy jídla jsem pořešila při procházce, větší vozil z města on. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po čase zjistila, že ani ty z 90 % neplatí, protože mu je obstarali rodiče. Cítila jsem se méněcenná. Tolikrát jsem se vztekla, že nechci, aby nám dělali nákup a "nutili" nám svou představu o tom, co bysme měli jíst a co bychom měli dávat dětem ke svačině. Zase jsem slyšela jen: "Ale oni to s námi myslí dobře!"

Nedokázal se od rodičů odpoutat, ale já to pořád přehlížela. Deset let jsem byla s dětmi doma, vařila jsem obědy pro sebe, pro ně, i pro něj... A on? Raději chodil na oběd k rodičům, protože...
- to bylo blíž
- počítali s ním
- uvařili toho moc, tak aby to nejedli týden
- mají pro "nás" nákup

Rezignovala jsem. Na všechno. Jakákoliv snaha si o tom všem promluvit byla zbytečná - zase ty argumenty. Děsila mě představa, že tak už to bude pořád. Představa o rodinné idylce jako z reklamy na štěstí se rozplynula. On byl spokojený, protože všechno "tak nějak samo" fungovalo a mně z tváře mizela veškerá radost.
Napadaly mě černé myšlenky, že už mě nic pěkného nečeká, že s dětmi se ze mě stává "upachtěná mamina"...

Kam zmizeli všichni ti princové s bílým koněm, Clark Kent, Johnny z Hříšného tance nebo pan premiér z Lásky nebeské?

On si byl tak neskutečně jistý tím, že je všechno v naprostém pořádku, že na vztahu se nemusí pracovat... Vyhovovalo mu to. Žádné překvapení nebo kytka jen tak bez důvodu - protože to opět stojí peníze.

Roky jsem čekala na žádost o ruku... pořád nebyla ta správná příležitost...
- jsme moc mladí
- teď máme jiné výdaje (cokoliv kolem auta)
- nevhodná doba - těhotenství/kojení, těhotenství/kojení, těhotenství/kojení
- teď se to nehodí
Ale já denně poslouchala otázky od dětí, proč mám jiné příjmení než tatínek a oni a kdy bude svatba, ve školce mě oslovovali příjmením muže... Ani tyto náznaky s ním nehnuly, takže jsem se jej zeptala já - jestli bychom se nemohli vzít, když už jsou děti odrostené...
Další moje představa o žádosti o ruku při západu slunce nebo na pláži nebo na rozhledně... nebo kdekoliv - se opět neuskutečnila. Ale neřekl ne a přede mnou bylo devět měsíců plánování... Poslední měsíce, kdy jsem z toho mohla ještě vycouvat, ale já pořád věřila, že všechno bude krásné, zalité sluncem a tak nějak "úplné".
Autor Ta rozvedená, 27.11.2023
Přečteno 112x
Tipy 10
Poslední tipující: Kaj, Lady F., cappuccinogirl, Konipásek, mkinka, o3_gambit
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Opět nezklamalo, ale člověkovi je z toho tak nějak smutno, když si uvědomí, že to je skutečný příběh.

27.11.2023 09:16:31 | Konipásek

*ST* je zvláštní, že lidé, i když jsou nespokojení, tak stále doufají v lepší zítřky... je jasné, že situace je u každého jiná a jinak složitá, ale většinou jsou ty spouštěče podobné... peníze, vměšování rodičů do vztahu, jiné pohledy na život/svatbu/výdaje a pak složitá domluva... kdy jeden druhému nerozumí, i když spolu mluví... pak přijde rezignace a čekání na nějaký zázrak... zase jsi to hezky napsala:-*

27.11.2023 08:48:32 | o3_gambit

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí