9. Nevěsta na útěku se nekoná. Bohužel.

9. Nevěsta na útěku se nekoná. Bohužel.

Anotace: Posledních devět měsíců svobody, plánování, nákupů...

Devět měsíců.
Posledních devět měsíců svobody, plánování, nákupů...

Vysnila jsem si malou svatbu, kde bude uvolněná atmosféra a s ní bude ladit i prostředí a oblečení všech svatebčanů. Páni nebudou muset mít sako a nevěsta přijde v teniskách a rifové bundě... Roky předtím jsem si ukládala inspirace na Pinterestu. Vždy jsem se s tím svěřila muži a ten bez většího zájmu odkýval všechno. Protože pořád o nic nešlo.

Po tom, co jsem vyhořela a z šití se stal nepřítel, zůstal mi jako jediný příjem rodičovský příspěvek - 3.000 Kč. Životopisy jsem měla rozeslané, na pohovory jsem chodila a nakonec jedna práce vyšla... Měla jsem nastoupit přesně dva měsíce před Dnem D... Do té doby jsem ale lepila výdaje na svatbu, jak se dalo.
Chtěla jsem se vdávat v přírodě, na kopci, ale zrovna ten, který jsem si vybrala, patřil už do jiného kraje a vyřídit "povolení" bylo docela komplikované. Změnili jsme tedy místo na útulnou stylovou hospůdku téměř v centru města, kde nás mohli oddat a mohl proběhnout i oběd.
Datum jsem vybírala dlouho. Chtěla jsem, aby mělo nějaký skrytý význam, smysl, dobře se pamatovalo a hlavně aby byla jakž takž jistota dobrého počasí. Předvybrané termíny jsem předložila svému nastávajícímu. Bylo na něm vidět, že je kapku nervózní, že to fakt myslím vážně, ale nakonec jsme se dohodli.
Na matriku jsem skočila při chvilce sama. Stejně jako jsem sama zařizovala svatební oznámení, které jsme rodině a blízkým chtěli nadělit na Vánoce, prstýnky, kytici i dort. A také všechno sama zaplatila. Nevím a marně přemýšlím, kde v té době byla má pověstná kontrolka, která mě vždy upozornila, že není něco v pořádku..?

"Můj muž" se vlastně nestaral vůbec o nic. Vždy jsem mu řekla, v čem je posun a on jen pokrčil rameny. Svatební šaty jsem si koupila (krátké, krajkové, v barvě champagne a doladila je královsky modrou - to byla barva našeho dne - stuhou), holkám stejně modré šaty až na zem, synkovi košili s motýlkem. Děti vypadaly božsky. Ženich si koupil boty, kalhoty a košili, o které se mi zdálo, jsem sehnala na internetu.
"Střevíčky" jsem si našla přesně podle mých představ - nízké perleťové "konversky". Měla jsem z nich neskutečnou radost. Vše se pomalu začalo rýsovat...
A pak přišel první zádrhel - nastávajícímu se vůbec nezamlouvalo, že bych měla mít tenisky. Snažila jsem se ho přesvědčit, ukázat mu spousty fotek z netu, že na tom není nic zlého. Nehnula jsem s ním. Zase ty argumenty! Tenisky byly to jediné z celé přípravy, které ho zajímaly. Asi abych hlavně jemu neudělala ostudu.
Znova jsem brouzdala na internetu a hledala. Když už teda nemůžou být moje vysněné, tak budou alespoň modré...

Pod stromečkem našli všichni oznámení a pozvánku ke svatebnímu stolu. Čekala jsem nadšení a radost, ale nepřicházely. Mí rodiče i ségra se švagrem vypadali rozpačitě a na "druhé" straně..? Zase ty kecy - Proč? A vy musíte? Je to nutné? Po tolika letech - není to už zbytečné?
Bylo mi z toho smutno a úzko. Ale říkala jsem si, že to prostě lépe nedokážou přijmout. Nedocházelo mi, že už toto je vlastně špatně. Možná jsem si to spíš stále nechtěla připustit. K tomu všemu mě rozčilovaly jejich odpovědi na otázky, zda už mají vyřešené, v čem půjdou... "Tchán" neustále tvrdil, že si vezme svůj svatební oblek (více jak čtyřicet let starý) a "tchýně", že si najde též nějakou halenku. Měla jsem vztek! Fakt jo. Až týden! před svatbou nám ukázali své "outfity". Do té doby jsem trnula, jestli tam vůbec přijdou.

Den D.
Žádná velkolepá příprava nevěsty se nekonala. Ráno jsem si zašla ke kadeřnici, která mě učesala a namalovala, pak jsem přešla na místo konání, kde na mě čekala nejlepší kamarádka coby psychická podpora.
Pár desítek minut před "akcí" mi spolu se sestrou pomohla do šatů a...

Ve mně se to všechno sevřelo. Nemohla jsem dýchat, byla jsem děsně nervózní. Ale ne tak, jak by nejspíš měla nevěsta být. V hlavě mi neustále problikával můj dosavadní život. Necítila jsem štěstí ale strach. Strach, že do smrti ze mě bude "puťka domácí" bez vlastního názoru. Chtěla jsem couvnout, všechno zrušit, utéct. Ale nemohla jsem. Vždyť tam na mě čekají. Přišli kvůli nám. Chtělo se mi brečet. Takhle jsem to nechtěla. Kontrolka neustále blikala a upozorňovala, že toto přece nejsem já, že je to celé špatně a ta svatba je jeden velký omyl. Neposlouchala jsem ji. Nebo jsem možná měla strach ji dát za pravdu. Nakonec jsem vyměkla, sešla ze schodů a se strachem a bez jakékoliv radosti, nepřesvědčivě řekla: "Ano."
Autor Ta rozvedená, 28.11.2023
Přečteno 111x
Tipy 9
Poslední tipující: Kaj, cappuccinogirl, mkinka, o3_gambit, Konipásek
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Začínám bejt děsně šťastná, že já se svatbě dokázala vyhnout... bo mně kontrolka tehdy svítila doooost fest!!! Škoda, že tobě ne...

28.11.2023 13:16:46 | cappuccinogirl

*ST* Stále pěkně píšeš a poutavě, to se musí nechat:-) Jinak k varovným kontrolkám by tady kdekdo mohl vyprávět své...jen nechápu, proč ty varovné kontrolky ignorujeme...záměrně? kvůli čemu? kvůli ostatním? svému strachu? A Svatba by měla být tím nejkrásnějším dnem v životě...tady se bohužel nekonala:-(

28.11.2023 09:35:12 | o3_gambit

Těžko říct, proč je ignorujeme. Prostě to tak nějak funguje, takže uposlechnutí kontrolky by nejspíš znamenalo narušení systému a rozhození naprosto všeho..?

28.11.2023 10:17:16 | Ta rozvedená

Jako kdybych slyšel slova svého kamaráda, co měl kdysi před svatbou...svítila mu kontrolka a fest...ale tu dotyčnou si vzal...jeho slova:"už se to ode mě nějak tak čekalo"...a to jsme mu někteří říkali, aby do toho nešel...popřál jsem mu mnoho štěstí...jinak to ani nejde... možná za to může ale více faktorů jako třeba společné bydlení, vztah, děti a pak se z toho stereotypu stane něco, z čeho se špatně vystupuje...je to pořád samé kdyby a snad to bude lepší...a ono nebude...

28.11.2023 19:45:03 | o3_gambit

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí