Přijdu hned

Nikdy jsem o psaní příliš nepřemýšlel, nenutil se do něj, netlačil na pilu, byla to přirozená součást života stejně jako kopání do míče. První text zde na literu byl spíš mou osobní terapií po rozchodu s holkou, než ambicí poslat dílo do světa.

Vždycky mě bavilo myšlenky sepisovat "na papír", ale bavila mě i hromada dalších věcí a tak jsem psaní jednoho dne pověsil na hřebík. Neplánovaně. Na chvilku. A viselo tam jedenáct let.

Chodil jsem kolem, občas na něj koukl. Téměř zmizelo pod nánosem prachu a pavučin. Skoro už zarostlo do stěny.

...

Před pár dny jsme s manželkou sepisovali seznam věcí, za které bychom byli v budoucnu rádi. Krom toho, aby se naši synové k sobě chovali lépe a nákupu kolečkových bruslí jsem na seznam doplnil - začít znovu psát.

Chybělo mi to, ale neuměl jsem si udělat čas. Nepotřeboval jsem žádnou terapii, nejspíš. Věnoval jsem se rodině, makal v práci i na zahradě, přečkal pandemii a narodila se mi dcera. Létal jsem na horském kole po lesích a loukách a byl jsem šťastný. Život obvykle není poslepovaný jen z veselých příhod a tak jsem dostal také naloženo.

Říkám si, co Vám tu teď můžu po té pauze sdělit úžasného hned v prvním textu. Stojím na prahu krize středního věku, přemýšlím nad životem, zpochybňuji vytvořené, napsané i postavené.

Svět kolem se změnil, já určitě také, zkusím tu zjistit jak moc. Nestihl jsem se rozkoukat, snad je tu ještě někdo koho jsem znal, nevím ještě o čem píšete, sníte a přemýšlíte. Ale podívám se. Už se na to těším.



Doki.