Vysněné povolání, aneb jak jsem se stala kancelářskou primabalerínou

Už jako malá holka jsem si uvědomovala, že v téhle době je princ na bílém koni poněkud horké zboží, na které se čeká nekonečná fronta.
Nechtěla jsem být slavnou herečkou nebo zpěvačkou, která by svou zářivou kariérou poplatila složenky za elektřinu ve všech svých třech domech a dvou letních sídlech.
Poměrně rychle jsem upustila i od dráhy baletky, což se s ohledem na mé nízké sebevědomí, ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí.

Se svou téměř sto osmdesáti centimetrovou výškou, hruškovitou postavou a chodidly s velikostí 41 jsem rozhodně nepůsobila jako křehká tanečnice. V inscenaci Labutího jezera bych tak mohla maximálně stavět kulisy nebo zametat jeviště po závěrečném představení.
Přesto mě rodiče vždy považovali za rozumnou holku. A tak jsem se tím svým rozumem snažila v dospělosti také řídit. A myslím, že právě v těchto chvílích jsem si nevědomky vybrala povolání, které bych mohla v dnešní době docela dobře zastávat až do důchodu.
 
Jednou se mi totiž po dlouhém přemlouvání povedlo zlanařit kamarádku, abychom si místo princezen hrály na sekretářky ředitele firmy ve stavebním průmyslu. V ten moment jsem si tak vysnila své budoucí zaměstnání, protože iluze vaření kávy, zvedání telefonů a zapisování schůzek do notýsku ve mně evokovalo vzrušující zábavu, zodpovědnost, pocit důležitosti a lehce vydělaných peněz.
Jednoduše mě tak bavila představa inteligentní služky na úrovni, která pak svým osobitým kouzlem dokresluje pravou ruku úspěšného a přitažlivého muže. Tohle byl můj dětský sen v několika následujících letech. Tyhle mé romantické představy však vydržely jen do doby, než jsem shlédla film Sekretářka a začala na svou dětskou fantazii pohlížet zcela novýma očima.

Papírování a kancelářská práce však žila v mé hlavě dál, a proto když se v patnácti rozhodovalo o mé budoucnosti, nastoupila jsem po vzoru všech asistentek milionářů na školu zaměřenou na obchod a účetnictví.
Po maturitě jsem se nejspíš řídila heslem „kdo neumí, učí" a nastoupila tak do rozjetého vlaku státní správy. Tam jsem však velmi rychle pochopila, že káva na osmou hodinu je privilegium, které se týká jenom hrstky vyvolených a nohy nahoře tu nemá ani samotná hlava úřadu. Takže já, obyčejný panoš, jsem si mohla o osmihodinové směně bez zbytečné námahy nechat zase jenom zdát. Velmi rychle jsem přišla na to, že jsem zcela dobrovolně vlezla do byrokratické pasti.
A evidentně i do špatné budovy.

Než jsem tohle celé pochopila a stihla se z toho začarovaného kruhu vymanit, uběhlo víc než dvanáct let. A světě div se, já si zvykla!
Ukázalo se totiž, že jsem docela stabilní jedinec se schopností se na dané prostředí zcela adaptovat.

Samozřejmě, že to vždycky nebyla procházka růžovým sadem. Prvních pár let jsem se brodila bažinou v nekončící džungli. Narážela jsem na trnité překážky a různá, leckdy prapodivná zvířata, která se mi mou pracovní náplň pokoušela co nejvíc znepříjemnit.
S nemalou dávkou pomoci od ostatních lidí jsem se však nakonec dokázala vyhrabat ze smrdutého bahna a po liáně odhodlaně dolézt až nahoru, do korun vysokých stromů. A mezi nimi mimochodem sedím dodnes.

Svůj dětský sen o volbě povolání jsem si tedy ze dvou částí splnila. Občas ovšem musím navléknout piškoty, ladně se vyhnout exkrementům padajícím z vyšších pozic a tanečním krokem se pak nenápadně odploužit do jiného stromoví.

Vlastní stůl s pohodlnou kancelářskou židlí?
Odškrtnuto.
Jmenovka na dveřích prostorné kanceláře?
Splněno.
Káva, v jakoukoliv hodinu?
Samozřejmostí.
Nohy na stole?
Jenom, když se nikdo nedívá!