Z LASKONKY MÁMOU

Když jsem ještě byla mladá, perspektivní a hlavně bezdětná, měla jsem zcela jasný a ucelený názor na mateřství, potažmo výchovu dítěte. Manžel u porodu rozhodně ne! Proč by měl sledovat, jak jeho oblíbená hospoda hoří, že jo…
Jakmile dítě začne chodit, tak šup do dětské skupinky, která to připraví na školku, a ve školce na školu. Po škole od pondělí do pátku zájmové kroužky. Hlavně hudební vzdělání, sport, rétorika, cizí jazyky od angličtiny, němčiny přes francouzštinu a svahilštinu, mandarínštinu nevyjímaje až po nářečí křováků. Taky rytmika a estetika, zpěv a manuální dovednosti. K tomu navíc dvakrát ročně na dětský půlroční tábor. Zkrátka minimalizovat čas strávený s rodiči a maximalizovat výkon a socializaci. Zkrátka full service rozvoje osobnosti podle tabulek.  

Byla jsem taková roztomilá, všehoznalá kráv….naivní mladá dívka. Úplná laskonka… A pochopitelně jsem si své nabylé světové názory nemohla nechat sama pro sebe. Musel někdo ty emočně labilní těhule varovat, že se právě rozhodly pro konec světa!

S touhle výbavou šedé kůry mozkové jsem jednoho dne došla k závěru, že by bylo vhodné zapracovat na vlastním potomkovi, neb kdo by mě asi tak ve stáří živil? Výhodné to začínalo tehdy být od počtu čtyř kusů dětí na dva důchodce. No ale přeci se nebudu namáhat a zbytečně vyčerpávat při tolika porodech, takže jsem hledala, jak ideálně vyrobit dvakrát dvojčata. Když už, tak aspoň dva kusy jedním vrzem.

A tak se jednoho dne stalo, že jsem vyrazila na holčičí víkend v zámeckém Mělníku už řádně obtěžkána, protože já když se pro něco rozhodnu, tak absolutně neztrácím čas. Navíc se ukázalo, že jsem, slovy mého muže ,,extrémně plodná sle – pička…“. Vždycky byl velice romantická duše. Bohužel k jeho mínusu dvojčata jsem pod srdéčkem nenosila.
Ale zpátky k pobytu v překrásném městě na soutoku. Takže se nás tam sešla partička jedné novopečené maminky s osmiměsíčním budoucím člověkem, já obtěžkána jen jedním kouskem v břiše a třetí bezdětná a navíc čerstvě zamilovaná baba. Parta k pohledání. Abychom se nenudily, tak jsme si objednaly ubytování v jednopokojovém čtyřlůžáku.
No co budu vypisovat. Ještě nikdo mě nikdy nevynadal za to, že chroupu křupky příliš hlučně, nebo že dýchám mimo spinkací rytmus. K tomu jsem zjistila, že doposud dostačující a bezpečně odhlučněné špunty do uší jsou fakt výrobní zmetek bez známky zvukotěsnosti a okamžitě jsem si psala na seznam Ježíškovi o Otíkovská sluchátka. Domů jsem se vrátila totálně vyděšená, že to nedám a jestli se to zrnko v břiše nedá střelit na Aukru.

Po porodu se ale všechno změnilo. Stačilo jen přečkat to období ročního šestinedělí plného třpytivých jednorožců, poletujících srdéček a voňavé duhy v každé plíně co dvě minuty.
Nevím, kdy přesně se ve mně otočil názor na mateřství a výchovu o 180 stupňů, ale přisuzuju to okamžiku, kdy jsem během utírání nahé prdelky mého milovaného dítka skončila po lehkém nadzvednutí zadečku kompletně celá ohozená srač…výkaly, až to ze mě kapalo. Ano, určitě to byl tenhle okamžik, kdy jsem pochopila, že moje bezdětné názory byly naprosto zcestné, a že je potřeba si ty malé prdelky držet co nejvíc u srdce a laskat je i s tím právě postříkaným obličejem. V životě mě nenapadlo, že pojem ,,postříkaný obličej“ může mít tolik různých podob a variant…

Jak často jsem si sama na sebe vzpomněla, na tu bezdětnou verzi mě a na všechna ta bezdětná moudra, která jsem kolem sebe sršela na potkání, jak bych si teď s chutí zapíchla špičatý jehlový podpatek přímo do oka. A že moje staré já bylo jen počátkem celé řady adeptů na šťouchnutí takovým podpatkem…

A přesně takhle se z naivní bezdětné laskonky stala máma, která má ve slovníku pojmy jako nevyžádaná rada, respekt především, děti jsou taky lidi, laskavé hranice a hlavně láska, respekt a pokora sama k sobě.
No a taky plno nově objevených vulgarismů, nové úrovně sarkasmu a v neposlední řadě taky úplně neznámě pojmy jako ,,gulimilky“…