PRAKTIK

Můj muž byl vždycky veliký praktik, takže zvolit rozchod měsíc před Vánoci se jevilo jako nevyhnutelná nutnost. Aspoň se ušetří na dárkách a všemožných návštěvách. Jeho praktičnost se ukázala jako velice vyzrálá, vždyť kdy jindy bych si jinak mohla pomyslet sama na sebe a dát si k Vánocům tak drahý dárek jako jsou sezení u psychologa! Díky!

Během té doby do Vánoc jsem taky sama o sobě zjistila spoustu nových zajímavých věcí, jak rychle se člověk začne posouvat dál. Můj posun byl vskutku mílový krok. Například jsem vchodové dveře přejmenovala na odchodové. Taky jsem zjistila, že jakmile vymyslí olympijskou disciplínu v nepřetržitém civění s otevřenou pusou do zdi, tak mám jistou zlatou medaili. Anebo třeba jak velice rychle dokážu vyklidit celý byt, když mám tu správnou motivaci a naladění, že ani vyhořet není potřeba.

Samozřejmě se člověk v takové situaci, po 12 letech soužití, neubrání i trochu více emočnějším projevům, ale zase si aspoň do životopisu můžu napsat, že jsem po určité životní období působila jako profesionální tester kvality papírových kapesníčků a své bohaté zkušenosti vřele prodávám dál. Anebo třeba skutečně waterproof šminky! No kam se hrabou všechny ty reklamy v dešti nebo ve sprše...asi si založím firmu na testování produktů ženským pláčem, však co je silnějšího? No a hned tu máme business nápad, který bych bez svého manžela nikdy nedostala. Ach, jak jsem mu vděčná za ten dar!

Zatímco já se snažím celou situaci balit do jemných metafor smirkového papíru a ironických vděčností, moje pětileté dítě si vystačí s jednou větou, která má účinek dobře mířené facky. Pětkrát šestkrát do minuty. Když dítěti něco nedává smysl, tak to prostě bez okolků a bezprostředně řekne. Člověk až sám žasne, kolik zbytečností kolem celé té záležitosti vystavěl a kolik zbytečných lidí pro manželství vlastně je.

Díky svému dítěti jsem pochopila, že rozchod vůbec není emocionální záležitostí, ale spíš strukturovanou logistikou. Kdo kde má postel na spaní, kdo kde obědvá, kdo kde koho vyzvedává, jestli bude ke svačině suchý rohlík nebo nějaká ňamka, no a nebo jestli večer bude pohádka o princezně Jasněnce, anebo Pán prstenů. Zkrátka takový prachobyčejný provoz – nebo provaz?
A tak zatímco já si mozek (a nervy) zatěžuju srdceryvnými nostalgickými romány typu
,,co by, kdyby...", moje dítě frčí na vlně krátkých úderných zpráv.

Podle těch skutečných zpráv nás prý čeká mimořádně osvobozující celý nový rok 2026, který bude plný nových začátků. A protože já jsem jako správný perfekcionista všude a vždycky v předstihu, tak jsem ten nový začátek už zřejmě stihla zahájit na podzim, a tak mě v létě čeká další takový malý praktik s duší rozchodového vtipálka.

Takže děkuju za rozhodně nenudné Vánoce, děkuju za nové začátky všeho druhu - hlavně těch dobrovolně povinných a děkuju za nevšednost lidských charakterů, které s naprostou jistotou umí vždycky překvapit.

A co si odnáším za poučení? Že sarkasmus a ironie vyjde vždycky levnějc, než terapie.
A že rozchod měsíc před Vánocemi je silně praktický – hlavně pro toho, kdo odešel.