Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
VZKAZ ZE ZÁHROBÍ Publikoval(a): Amonasr | Povídky » Fantasy
To je fajn :-)
Třicet vteřin na peróně Publikoval(a): Dreamy | Miniatura, hříčka » Láska
:-D)) Ani netušíš, jak se při podobných lichotkách červenám a jak bych se v tu chvíli nejraději zahrabal sto metrů pod zem, milá Dreamy... :-)) Já je odjakživa neumím přijímat a moc je ani neumím oplácet - patřím spíš k těm, co si vystačí s jiskřením v očích a úsměvem, nejlépe bez vzletných slov... Ale beze slov to na Literu holt příliš nejde, už víc než pět let si zvykám a jde mi to stále hodně ztuha, jsem pořád stejně neohrabaný a pokroky nedělám snad žádné... :-)) Umím ovšem poznat přízeň i nepřízeň, stejně jako lhostejnost, i zde bez jejich slovní deklarace a sázím na to i u těch, kterým tu má přízeň od srdce patří - stejně jako u Tebe... :-) Ale to určitě moc dobře víš... :-)) Přeju Ti krásný víkend! :-)
Třicet vteřin na peróně Publikoval(a): Dreamy | Miniatura, hříčka » Láska
Půvabná :-) ST
OHŇOVÁ Publikoval(a): Amonasr | Básně » Ostatní
Díky za opětovné vlastní zamyšlení a rezonující reakci, Anděli :-) Myslím si, že nikdo nemůžeme spasit svět a většinou ani své okolí ne - pomáhat má podle mne smysl jen těm, kdo o pomoc stojí, a to ještě s patřičným rozmyslem a jen do určité rozumné míry. Každý žijeme svůj vlastní život a nikdo ho nemůže žít za nás - ani my za někoho... I když to třeba někdy může rvát i srdce... :-)
VZKAZ ZE ZÁHROBÍ Publikoval(a): Amonasr | Povídky » Fantasy
To je ale rozkošné odlehčení, Ivo - to by si zasloužilo samostatné zavěšení, aby se tím mohlo pokochat co nejvíc lidí a nezapadlo to jen jako komentář :-)) Moc děkuju za tenhle půvabný příspěvek - jako vždy mě rozveselil a parádně mi zvedl náladu, včetně toho úžasného dovětku :-))
VZKAZ ZE ZÁHROBÍ Publikoval(a): Amonasr | Povídky » Fantasy
Myslím, Anděli, že Ti rozumím, pokud jde o ono definitivum smrti... V životě jsem zatím zažil dvakrát, že na mě dýchla smrt hodně zblízka, aspoň jsem to tak cítil - jednou mě to strašně vyděsilo a šíleně jsem se té možnosti snažil vzepřít, podruhé jsem byl naopak s danou situací smířený jako s něčím téměř neodvratným a rozhostil se ve mně jakýsi nevysvětlitelný klid a mír... Hodně asi záleží na momentálních okolnostech a rozpoložení. Každopádně bych ale jednou chtěl odcházet spíš tím klidným a vyrovnaným způsobem, až nastane můj čas (a nemuset se k tomu rozhodovat sám) - beze strachu a smířeně se sebou a okolním světem... Alespoň už tedy tuším, že to asi může jít... :-))