Komentáře odeslané

pochopila jsem, že tu již není...ale fakt, když někdy praštíš do stolu s pocitem..., pomůže to,můžeš i křičet, cos mi to udělal... a tak, pomůže to tobě a jemu to neublíží... :-)
hodně síly...

03.03.2017 02:53:55 | zelená vílareagovat

a básník? Publikoval(a): ElaJah | Miniatura, hříčka » Filozofické

a tak básník miluje...

03.03.2017 02:32:11 | zelená vílareagovat

Ovíněná Publikoval(a): Eru Alonnar | Básně » Ostatní

jen ho prašť a třeba mu i vynadej... nebo si tu lahev dejte spolu a ty vyprávěj on tě fakt bude poslouchat... žij i za něj prostři mu na bílém ubrusu ten nejlepší život poté s tebou...

03.03.2017 02:31:06 | zelená vílareagovat

Za duši Publikoval(a): jitoush | Poezie v próze » Ze života

mám slzy v očích...tátové holčiček by odcházet neměli.. a mámy taky ne... krása citu v té samotě...
ten můj byl... už to přijde na jazyk to byl víc než je... bývalo to naopak... věřím v rozloučení, ten můj čekal, nechtěla jsem ho pustit, chtěla jsem ho tady, chtěla jsem za ním chodit v jakékoli podobě... až později mi došlo, že ne... ne tak pro mě, ne na úkor jeho, vlastně na jakej?
přišla jsem k posteli a řekla jdi... myslím, že jsem nikdy nic těžšího neudělala... a šel...tolik jsem si přála, aby byl tátou mně ještě déle, tolik jsem si přála, aby byl dědou, protože by byl tím nejlepším, jak jinak... dokázal tolik bolet, ale ještě víc hřát a miloval mě víc, než kohokoli jiného, proti všemu a proti všem... tu sílu té lásky jsem si uvědomila asi až poté... i když jsem ji samozřejmě vnímala dřív... hold tátům...
jsou tu, na onom místě... pozorují nás a jsou... jen jinak...

03.03.2017 02:24:37 | zelená vílareagovat

Ovíváš mě pernatě Publikoval(a): jitoush | Poezie v próze » Ze života

když jaro ovívá to pernaté v nás.. v ní.. :-)

03.03.2017 02:15:07 | zelená vílareagovat

o(studu) Publikoval(a): poeta | Básně » Filozofické

nemusí, chce a rád... :-)

03.03.2017 02:13:21 | zelená vílareagovat

bronz je trvanlivější míň... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

když jsem začala dělat na onkologii, dobrovolně... tak jsem se připletla do kolektivu zaběhnutého, vrchní sestra byla velkej tvrďák... která rozhodně nevzala nikoho nového... trpěla jsem jako zvíře... jak prostředím, realitou, která mě kouskovala na mikročástice, tak tímto... asi po měsíci jsem si sedla do nemocničního bílého ušáku a říkám vrchní končím... zaskočila jsem jí... a to jako proč? protože to nedávám... jasně, smrt tě vyděsila, že, to jsme věděli hned... ne smrt, ale vy... to jsem ji zaskočila...evidentně jsme si nesedly a já nejdu přes tohle... no tak tohle nemyslíš vážně, že... myslím...přišla má kamarádka lékařka ta se kterou jsme to probíraly a fakt jsem si poté řekla, že ne... pozorovala nás a já ji... naznačovala držím ti pěsti... :-)vrchní otočila, super, jsem Jana a podala mi ruku, budeme si tykat...zaskočila mě, zvedla jsem se podala jí ruku a odcházela jsem... kam jako jdeš? jdu se zabalit k sobě... ani ne, jsi tu na doporučení a právě jsi přešla pod lavinou... na doporučení ti kašlu a odcházela jsem...přiběhla za mnou, jak jako kašleš? kašlu, jsem tu sice na doporučení, ale snad se nebudeme bát... prostě odejdu a rozhodně to tady nebudu hanit... neodejdeš, právě teď jsi dokázala, že sem patříš... konečně jsi ukázala, že na to máš... to jsem se zarazila, najednou mě objala... hodíš se sem... a tak jsem zůstala...

jako bychom se našli
nemuseli jsme si nic dokazovat
jako pyšní pávi
nemuseli jsme pózovat
poznali jsme se
a nic po sobě nechtěli
naše samoty nám byly silou
téměř mlčky se studem
dobroty srdce

03.03.2017 01:49:31 | zelená vílareagovat

Stránky: [1] [21] [42] [63] [84] [103] [104] [105] [106] [107] 108 [109] [110] [111] [112] [113] [174] [240] [306] [372] [437]

Komentáře odeslané

Uživatel

» Přihlásit se

» Registrovat

Autoři online (0+1)

Návštěvnost