Všechno dnes v noci svítí

Ozvalo se zabušení na dveře.
„Hej! Jsou dědicové doma?“
„A co když jsou?“ ozvalo se z domu několik nesourodých hlasů velmi špatně sladěných.
„Tady je...“ věta byla zakončena šeptáním.
I hlasy venku ladily dost mizerně.
„Tady pošťák,“ zněl výsledek šeptání.
„Kolik vás je?“ ozval se dům.
„Skoro jeden,“ ozvalo se venku.

„Pošťák zvoní dvakrát, prej... ale je vždycky jenom jeden,“ řekl dům jedním hlasem.
Nikoliv jednohlasně, ale opravdu jedním hlasem.
„Ale vy nemáte zvonek.“
„To bude tím, že jsme nestáli o žádného pošťáka.“
„Je tu zima.“
„Tady taky.“
„Neseme vám psaní,“ zazpívalo to venku po jistém tichém prostoji.
„A co novinu?“
„Tu taky.“
„My už ji máme.“
„Tuhle ne.“
Někdo přijel na koni.

„Když si nevíte rady, tak ten dům zapalte,“ řekl tvrdým hlasem poštmistra.
Do toho si dva idioti pleskli dlaněmi.
Zaznělo to jakoby rozšlápli koťátko.
„CO SE TAM STALO?” ptají se lidé z okolních domů.
Něco ošklivého.
„Takže jsme měli kliku,“ říkají a zavírají okna, aby si pustili TV a podívali se na zpravodajství.
Třeba TO tam bude.

PS.
Slyšte novinu!
Přichází Mesiáš.