listí tlející v trojrozměrnosti našeho světa

Na co asi myslela Marie S., když jsem ji tiskl za tanečním sálem ke zdi?
Chichotala se a říkala ne.
Ve škole seděla v lavici za mnou.
Jednou mi dala na židli kelímek jogurtu na který jsem si sedl.
„Dáš mi?“
Kolikrát už poskakovala ona věta světem?

„Chceš se brouzdat řekou zapomnění?“
Sáhl mi za krk studenou rukou otec všech otců, který střeží dívky před smilstvem.
Měl tak obrovskou ruku, že jsem čekal, že mi tou jedinou tlapou obejme celý krk.
Jen to chrupne.
„Netušil jsem, že jít ke všem čertům je taková námaha,“ zaskřehotal ten člověk visící v oprátce na větvi prastaré lípy.
„Rozhodl jsem se pro abstinenci ve smyčce. A teď tu jen visím,“ zalykal se slovy.
Marie S. s jekotem zmizela ve tmě.

„Myslel jsem si, že štěstí si člověk musí zasloužit. Nikdy mě nenapadlo, že se ho člověk musí taky naučit přijímat,“ řekl muž, když jsem ho odřízl střepem z pivní flašky.
„Cvakněte si šéfe!“ nabídl jsem mu.
„A to jsem chtěl s pitím skoncovat.“
Smutně na mě pohlédl.
Zdvihl hlavu k nebesům a roztrhl si košili přes celá prsa.
„Byl jsem tady dřív než Sodoma a Gomora. Tak proč si to u všech ďasů nepamatuju?“
„Paměť se přeceňuje.“
„Je toho hodně, co žene člověka životem,“ řekl muž, když se mocně napil z láhve. „Většinou se není čím chlubit. PROČ NEJSEM MRTVEJ?“
„Já tedy nevím,“ řekl jsem. „Ale ono je docela možný, že i smrt si musí člověk zasloužit.“

PS.
Kolem nás proběhla ječící Marie S.