Dají se tolerovat lidské činy?

„Nějak se mi rozostřilo vidění.“
„Když se podíváš přes flašku, tak uvidíš auru,“ radil mi soused.
„Jen počkej až bude prázdná, aby ses mohl podívat hrdlem přes dno,“ říkal znalecky.
„Je to stejně zvláštní, že se musí vždycky láhev vyprázdnit, abys přes ní něco viděl,“ řekl jsem smutně.
„To stojí za úvahu,“ řekl a na podpatku si odnášel lejno od potulného psa.
Od malíře chodníků.

„ Viděl jsem v TV, jak se k zemřelému hrochovi na břehu řeky stahovali strávníci. Hroch má pět centimetrů tlustou kůži a tak jako první přišel na řadu jeho penis. Zbláznil bych se na pustém ostrově?“
„K tomu nepotřebuješ ostrov,“ řekl soused. „Snadno se dá zneužít nasranost lidí. Hurááá na náměstí!“
„Pomilovat se se žebříkem opřeným o strom jabloně umí především pes, protože nemá funkční ruku jako my. Sláva evoluci.“
„Raději bych věřil, že nosí děti čáp,“ řekl soused a dodal. „Chtělo by to déšť.“

Sebral jsem střep zrcadla ze země, které někdo rozbil snad pro špatnou odpověď.
„Já se vidím,“ řekl jsem.
„Všichni chceme být trochu mrtví a trochu zabíjet. Jen nevíme jak do toho. Mohl bych se taky podívat?“
„Co když se neuvidíš?“
„Co se tím změní?“

PS.
Slyšeli jste v noci ty výkřiky masochistů?