Proč by měl vlastnit hlasivky jen člověk?

Když jsem nesl důchod dvěma stařečkům, tak paní byla drobounká jako hadrová panenka a měla ruce jako ta stará feťačka ve filmu Francouzská spojka, která ukradne Hackmanovi hodinky.
Její muž byl jen hromádkou člověka, který jen stěží seděl u stolu a z pusy mu tekla slina a nebyl schopen vyslovit jediné slovo, ačkoliv se o to snažil.
Vždy tam měli silně přetopeno a bylo to tam cítit močí a vyčpělostí kávy.
On mi vždy s obtížemi podepsal kvitanční list, kdy mu při tom vedla ruku ta drobná paní.
Mohla by to klidně jako manželka podepsat ona, ale to on dle všeho nechtěl.
Jakoby ho ten podpis, co jednou za měsíc přidal do kolonky, byl jeho vázacím drátem k životu.
Vždy jsem odtamtud vypadl se smíšenými pocity.

„Kdysi jsem chtěl komentovat bibli, ale pak mě to přestalo bavit. Taky jsem zvedal činky a sedával jsem ve výklenku okna a díval se na zahradu svojí ženy, která byla tak báječně neudržovaná, planá.“
„Skoro bych řekl, že mně uniká souvislost,“ řekl soused.
„Stačí mi vidět obálky starých dětských časopisů, abych se vzrušil.“
„MĚLI JSTE PRAVDU. NEDÁ SE NIC DĚLAT.“ prohlásil soused s rozpřaženýma rukama k okolnímu ptactvu.
Jejich zpěv zazněl silněji než kdy předtím.

Kolem nás prošla mladinká cikánka.
Ve speciální tašce si nesla fungl nový dítě.
Zářili jí oči.
„Duliky Buliky,“ zapitvořil se soused do tašky.
Dítě se rozplakalo.
Z temnoty noci, kde padají hvězdy jsem zaslechl příjemný hlas.
„Jdi do …...!“

PS.
„Pulp fiction,“ řekl soused s nenuceností sobě vlastní.