Kar na zahradě rodného domu

„Měli jsme televizi s tak malou obrazovkou, že se před ní dávala taková masivní čočka, co ten obraz zvětšovala. To k nám chodila na hokej teta Voráčková, co byla matkou opilce, rybáře a houbaře Franty. Jenže s ní se na ten hokej nedalo moc koukat. Obzvláště když hráli s našima Rusové. Ona k té velké čočce před televizí potřebovala ještě svoje silné čočky, co měla na nose a i tak všechno neviděla. Hlavně pořád nadávala na ty zkurvený rusáky, co je tak hrozně nenáviděla. My jsme pak z hokeje moc neměli. Nenávist stojí vždycky za starou bačkoru. Zastírá jakýkoliv úhel pohledu. Teta Voráčková byla takovej typickej produkt nesnášenlivosti. Chodívala mámě pod okno. Já jsem slýchal, jak šeptá a z tý dikce kapaly jedy, jak někoho pomlouvala. Vůbec jsem nemusel rozumět slovům. Matka z toho neměla moc radost, protože matka nebyla takovej ten pomlouvací typ,“ dokončil muž řeč a přiložil noční stolek po své matce do ohně na zahradě rodného domu.

Než se usadil zpátky na rozhekanou židli, tak se podíval na podrážku, aby zjistil, že do něčeho mazlavého šlápl.
„Co my víme o hnoji?“ Spustil.
„Stačí, že nám smrdí a jsme s ním hotovi. Jenže bez hnoje bysme byli v hajzlu. Všechno to nějak smrdí. Jako ten vrcholový sport. Je tam víc prachů než sportu. Jaký je asi můj reakční čas v blocích?“
Chvíli se zdálo, že se zasměje, ale on se jen zvedl.
Otřel si botu o trávu.
I když to tak trochu vypadalo, že se rozcvičuje a že v příštím okamžiku opravdu zaklesne nohy do startovních bloků.
„Matka tu mohla ještě být,“ řekl tiše.

„Jeden můj strýc rouboval stromy,“ pokračoval muž v monologu, když se znovu posadil.
„Nestačila mu k tomu vlastní zahrada ani zahrady sousedů a známých. Proto začal chodit po okolí a rouboval plané stromy. Narouboval i některé stromy na polní cestě, po níž jsme chodili k lesu, když jsme šli na borůvky či houby. Ty stromy pak měli výtečné jablka. Můj strýc byl umělec. Nepotřeboval, aby o tom někdo věděl. To jsou ti skuteční umělci. Copak je to nějaké umění narvat červený srdce nad Hrad, kde bejvali naši králové?“ Zahrozil pěstí směrem kde tušil Prahu.
Potom na chvíli upadl do něčeho, co se podobalo tichému rozjímaní.
A když už se zdálo, že usnul, tak se vytrčila do temné oblohy jeho ruka a on byl v té chvíli trochu jako prorok, co mu doma nemůžou přijít na jméno.
Zdvihl bradu a zařval: „A proč jsme nepodpálili celej ten barák? Nebylo by to rychlejší?“ A při té druhé otázce se zvedl ze židle jako kdyby se k tomu chystal, ale než bylo kohokoliv třeba, aby ho zadržel, tak padl zpátky na židli.
„Už vím. Kvůli sousedům. Oni chtějí ještě pořád bydlet,“ řekl a zadíval se do ohně.
Do ohně, co zbyl ze života jeho matky, který jemu samotnému připomínal olympijský oheň.
Ale mlčel a nikomu to neřekl, aby ho neměli za idiota.

PS.
Mozek je prapodivná věc.
Někdy jenom promítač, co hypnotizuje minulost.