Občas se něco vynoří

Prostřeleným oknem kostela jsem se díval na sprchující se jeptišku v záři svící ulitých z lidského tuku.
S prapodivnou vůní nepohnutelnosti.
K nebi se vzneslo osm havranů.
O jednom z nich nevěděla ani Božena Němcová.
Pořád jsme doufali, že něco přijde, i když jsme nevěděli co.
Pak to přišlo a my pořád nic nevíme.

Těžko se mi vychází se světem, který po mě žádá alibi.
Otočil jsem se a vzal do ruky pohrabáč.
V místnosti plné bytostí by mi k ničemu nebyl, ale patří to k atavismům, co jsou uvnitř každého člověka.
Můžeme si o sobě myslet, že jsme civilizovaní, ale stačí tak málo.
Všechny ty masky spadnou a zůstaneme ve světle jako polonazí lidé z jeskyně.
Jen už na nás není tak pěkný pohled.

Když jsem sebou buchnul u souseda na koberec v obejváku, tak řekl, že má na návštěvě lvouna.
Roztočil svůj globus, kde ho fascinuje, jak je ta Evropa maličká oproti světu.
„Ta naše země je tam sotva vidět. A přesto chceme vykládat Číňanům, jak mají žít. To je neuvěřitelné.“
„To je ten strach, co září jak svíce na hrobě,“ řekl jsem.
„A ty!“ ukázal na mě prstem. „Než půjdeš domů, tak tady vyluxuješ!“
„Nejsem Číňan,“ odsekl jsem s dlaněmi a nohami vztyčenými ke stropu jako to dělají kočky a psi.

PS.
„Co to zase děláš?“
Byla to první otázka v lidských dějinách?